DOMOV TRAMPŮ

Motto: Vzpomínky, vzpomínky, vy staré bestie!
 

Úvod

Kamarádi, to, co zde píšu, není historický dokument, ale tlachání o jelitinách, které jsem s partou mně podobnejch kluků a holek prováděl, jako lehce naivní a rudolící jinoch, před 25ti lety, když všechno bylo úplně jináč, než jsme o tom četli v čítance, Večerní Praze a slyšeli v rozhlase po drátě. Vzpomínky jsou jako šaty, vycházející z módy, pouze si pamatujeme, jaký jsme v nich byli prďáci. Nebyly to však jen šaty, které se měnily, ale i my. Na palicích nás tenkrát zdobil havraní, či plavý vrkoč, v pase jsme byli o 10 čísel tenčí, hroty dívčích ponoukadel trhaly svetry ze shetlandské vlny a naše jediná zavazadla nebyly pytle pod očima, ale usárna a nebo jiný zavazadlo na hřbetě, s kterým jsme zdolávali fleky, o kterých jsme tak často zpívali, slyšeli a četli v "londonovkách". 

A nyní se v těchto končinách pohybujem na vlastních habrovkách a to díky kamarádovi Wimpymu, který měl nápad, aby se v tomto kraji "Bohem opuštěným" konal 1. Celosvěťák.

Účel tohoto psaní je, abych některým kamarádům oživil vzpomínky a možná i trochu polechtal bránici. A mladým trampířům ukázal, že nejsme jenom staří dědci a báby, kteří dřepí doma na divanu a čučí na idiot box, ale že jsme taky něco za mladších let viděli, užili a prošlápli.

1. kapitola

Dřepím doma na taburetu, probírám se poštou a v tom spatřím list (který sice nesvírala eskymácká pěst), ale byla to zpráva z Kanady. Otvírám to a vidím, že je to pozvánka na 
1. Celosvětový potlach na Yukonu, který dává do kupy kamarád Wimpy z Toronta, pod hlavičkou "Trampi Sobě". Hned mě to připomělo heslo v Národním Divadle, že by překlep, čtu tedy dál a vidím, že žádný divadlo se stavět nebude, ale že se jedna o pěkný čundr. Tak si říkám, to vypadá, jako dobrá štace, protože to, co podniká Wimpy, tak to má ksicht. Na Yukonu jsem sice už byl před pěti lety, v roce 1973, ale jel jsem to se svojí bejvalkou, i když to bylo dobrý, přece jen to bylo dvojí vydání a poloviční sranda. Vypadá to však, že na tento vandr se chystají podobní pitomci, jako jsem já, navíc, spoustu jich znám ještě z Česka a některé jsem neviděl už několik let, takže mně bude potěšením, se zadívat do jejich zvráštitělých tváří. Plus, zas uvidím něco nového, nadýchám se čerstvého vzduchu a až někdy budu houpat na kolenou vnoučátka a oni se budou ptát, "dědo co jsi dělal, když jsi byl mladý?", tak nebudu muset říci, že jsem seděl doma na prdeli a špičatil čmelákům žihadla, ale udeřím se v hrudní koš a hrdě prohlásím, že jsem lez po kopcích na Yukonu s partou kluků a holek, kteří měli ušitý boty od stejnýho ševce, ze stejné kůže a to z kůže toulavého telete.

Taky mě napadlo, že by se tam mohla objevit nějaká opuštěná, pohledná, zdravá a silná domorodá buchtovka, kterou už nebaví být zapřažená v saních, přežvykovat tulení kožky a v duchu touží po výfukových výparech velkoměsta a o 20 stupňů teplejšího podnebí. Zvednu tedy telefon a volám svému letitýmu kumpánovi, s kterým jsme zbodli několik olověných chlebů a prošlápli pár botek kulatých zdravotních, s protektorovanou podrážkou. Fífa už měl taky avízo, tak jsme se dohodli, že se co nejdříve sejdeme v lokálním hovadinci ve Spartě Chicago, pozveme kamarády, kteří by měli zájem s námi vyrazit, když nás bude víc, nebudeme se bát ani lišky, vlka, hranostaje, nebo bolševíka. Příští týden, jak bylo domluveno, jsme se dosti velká parta sešli v místní hostenici Spartě, sedíme a lámem do sebe tu bestii ryšavou, která je čerstvě dovezená z Plzně, takže značně chutí a kujeme plány. Někteří chasníci to vzali sprintem, takže za chvilku už mají silně naváto pod doškama a stávají se z nich okamžitě polární badatelé a chtějí ihned vyrazit a ukázat, že Amundsen byl žabař. Ani jim nevadí, že je teprve leden a potlach je až 21 srpna. Asi si mysleli, že tam budou šlapat pěšmo z Chicaga až do Whitehorse. Takže jediný, co se na této slezině dohodlo bylo, že za dva měsíce se začnou dělat závažné rezervace na letenky a lodní lístky ze Seattlu do Skagway. Asi 20 skorotrampů bylo plánem nadšeno a vše odkejvali. 

Když se blížil závazný termín, tak "trampíci" začli pomalu odpadávat a měli připravené výmluvy. Začli to svádět na nemocné dědy, babičky, manželky a hladovějící dítka, nedostatek financí a přitom jim do půlitru piva padaly slzy, jak rajský jablíčka. Vykořisťovatelé člověka člověkem (kapitalisti-hajzlove) jim prý vyhrožují botou a skončením na dlažbě, zkrátka, hrůzostrašná situace, tak, jak to kdysi popisovalo "Rudé Právo". Nikoho jsme tedy moc nepřemlouvali a tak z celé té velké party 20 lidí jsme zbyli jen čtyři, Fífa, Santana, Had a já. Tak už to bývá, ani nás 
to s Fífou moc nepřekvapilo. Nakonec, co s hovnivárama, kteří by po cestě zřejmě naříkali a bylo by jim líto, co mohli vydělat za ten čas, co se budou poflakovat po Yukonu a Aljašce a moci je 
to bude stát. Pro mne jsou však určité věci na světě, které se nedají finančně zhodnotit a nahradit, ale to se někomu těžko vysvětluje, když jediné vzrušení je pro ně vkladní knížka s přibývajícím kontem.

2. kapitola
Nastává kýžený den, odjíždíme na letiště a odlítáme z Chicaga do Denveru a z Denveru do Seattle, kde nás na letišti vyzvedává kamarád Zdeněk, který žil kdysi v Chicagu a šťastně se přiženil do Washingtonu. Jelikož naše loď vyplouvá až za dva dny, tak s námi udělal projížďku po Seattle, kde jsme si dokoupili proviant a vybavení do kopců, které na nás čekaly na konci cesty lodí. Dostali jsme hlášku, že jelikož nemáme kabiny, takže budeme spát na soláriu a ten nemá žádné rezervace, tak je to jako s tím mlynářem, mele ten první, jsou tam lehátka a ty je dobře si vybojovat, jinak je chrápání na tvrdé palubě. 

Loď má vyplouvat k večeru, ale my už po poledni stojíme na molu a s námi dalších asi 60 podobných individuí, jako jsme my. První se naloďují auta, protože je to ferry boat, pak zbohatlíci, co mají na kabiny a naposledy chátra a v té kategorii jsme my. Zkontrolovali nám lístky a spustily řetěz a teď začal stampede, bývalý frontovní bojovníci z Česka vyrazili v první vlně a po třech schodech to brali na tu nejhořejší palubu, kde bylo solárium, nováčci neměli nárok. Na soláriu jsme byli jedni z prvních a hned zabrali lehátka a zašili se chytře k zadní stěně, aby na nás nefičelo. Plocha, kde se spalo byla jen částečně zastřešená, takže, když pršelo, tak byl člověk na pospas živlům. Když jsme zalagrovali, šli jsme skautovat, kde se vyváří a čepuje pivo. Nedalo to velké hledání, protože ty instituce byly řádně označeny a byly celkem čtyři. Ceny odpovídaly parníkovým tarifům, násobením, dělením, odčítáním a odmocninou nám vyšlo, že když budem pít a ještě se k tomu stravovat v závodní kuchyni, tak nám to udělá značnou díru v portmonce, a dovolená teprve začíná. Ze školy jsme si pamatovali, že hladem člověk vydrží déle než žízní a mimo to, zemřít žízní prý není ta nejlehčí smrt a to jsme nechtěli dopustit. Bylo tedy rozhodnuto, budem baštit konzervy a namlouvat si, že jíme jako gurmáni a na škopky budem chodit do pivního lokálu.

Ze Seattlu vyplouváme při západu slunce, a první den plavby prožíváme vlastně v noci, takže jsme se stáhli do předem připravených pozic a zaujali polohu ležících střelců a dusili až do rána. Ráno nás budí čerstvě vykoupané slunce a po prvním přespání na zahradních lehátkách, tuto vymoženost galantně nabízíme lidem, kteří o ně mají velký zájem, protože spát na něčem tak hrozným se snad vyrovná jenom pryčně ve vojenské šatlavě. Určitě to byl nějaký vůl, který o tom asi jenom slyšel, jaké je to senzační spaní a my máci na to vletěli. Nechali jsme si jen jedno a to nám sloužilo jako stůl, když jsme skromně hodovali. Vytáhli termální matračky samonafukovací, tenkrát velká novinka, značně drahá, přes 60 doláčů, ale stojící za každou penny. Ráno pulzujeme po palubě, počasí jak stehno, čumíme na nádhernou přírodu, kterou Britská Columbie opěvovaná, tu vodopád, tu ledovec, zasněžený hory, hluboké fjordy a tak fotíme a filmujem, co se do nás vejde, pozorujem živáčky ve vodě pod námi, občas verlyba, nebo delfíni, nějaký kačeny a nad tím vším poletuje racek chechtavý. Navazujem rozhovory se spolucestujícími Amíky a Kanadíky, kteří taky jedou do této panenské přírody, někteří už po několikáté a jiní jsou novici, ale všechny nás tak nějak váže stejné pouto, vidět tu parádu na vlastní oči, prošlápnout si kus Yukonu a Aljašky a prožít nějaké dobrodružství. Říkáme jim účel naší cesty a mnozí nám závidí, že podnikáme tak velkou celosvětovou akci. Jelikož naše loď je ferry, tak zastavujem v každém přístavu, aby se vylodily nebo nalodily nové auta a pasažéři.

První přistání je Princ Rupert, kde se nachází museum severní Britské Columbie, ale loď staví asi jen na tři hodiny, není tedy čas courat po městě. Další zastávka je v Ketchikan. Zde je několikahodinová zastávka, jdem se tedy podívat do vesnice, kde je park se sbírkou totémů severo-kanadských indiánů, je to největší sbírka totémů na světě.