DOMOV TRAMPŮ

Letos, 14. března to bylo 10 let, co Wimpy zemřel a stále mi schází a vím, že nejsem sama. Říká se, že každý je nahraditelný, ale v jeho případě to nějak nepracuje. Wimpy byl mozkem a duší všeho dění a s jeho odchodem všechno skončilo. Já dneska sedím sama v naší chalupě, kterou jsme si postavili do penze a snažím se sesmolit aspoň pár řádků o začátcích 1. Celosvětového potlachu, protože podle Barona a Marušky, jsem byla u zrodu. Nevím, jak to dopadne, neboť už také nejsem z nejmladších, mozkové závity zlenivěly a odmítají spolupracovat a bolí mě palec od štípání dřeva.

Canada byla pro nás vysněná země půlnočního slunce, lovců kožešin, zlatokopů, nekonečných lesů, řek plných ryb a tisíce jezer, také plných ryb. Prostě, země plná dobrodružství, čekající na nás. Usadili jsme se v Ontariu, které má všechno (hlavně práci), akorát tu neuvidíš o půlnoci slunce. Tak když jsme našetřili v roce 1971 prvních $1000, vyrazili jsme na Yukon. Po cestě jsme se zastavili u kamarádů, o kterých jsme věděli, jako Bublina v Calgary a potkali jsme tam Kennedyho, Freďák v Edmontonu, kde se objevil Dr.King a ve Whitehorse jsme hledali Ksichta, ale našli Lopatíka. Největší zážitek byl, když jsme s Wimpym seděli na kopci Dome, který se tyčí nad Dawsonem a slunce opravdu nezapadlo ani o půlnoci. Tehdy Wimpy pronesl, "víš, co by za to kluci dali, aby tohle mohli vidět?"... Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Prince George u Hanse a Juráška a pak už frčeli domů na východ.

Díky ruské invazi, osud nás rozvál do všech koutů světa a vzdálenosti, které nás dělily, byly ne desítky, ale tisíce kilometrů. Zanedlouho se začali kluci ozývat z Evropy, USA, Austrálie i z Afriky. V té době si už Wimpy začal pohrávat s myšlenkou, dát dohromady potlach, abychom se všichni, co žijeme v zahraničí, někde sešli a zalomili palce, jako za starých časů a kde jinde, než na Yukonu.

Při naší první výpravě na Yukon jsme zjistili, že Chilkoot se dá šlapat a Wimpy usoudil, že by to byl vrchol potlachu, jít po stopách zlatokopů. Tak jsme opět vyrazili na Yukon, tentokráte lodí z Princ George do Skagway, jako tenkrát v roce 1868 (nebo to bylo 1869). Netáhli jsme na zádech piana a kamna, akorát usárny se stanem. Trvalo nám to tři dny, ale zvládli jsme to s pár puchejřema a remcáním našeho 10ti letého syna Honzy, který párkrát prásknul uskou, že už dál nepůjde, ale nakonec byl na vrcholu první s Lopatíkem. Získali jsme podrobnou mapku Chilkootu, (Wimpy byl vždy vysazený na mapy) a jízdní řád vlaku do Skagway a z Bennet jezera do Whitehorse. Teď už jen zbývalo se dohodnout kdy, aby si všichni mohli našetřit dost peněz a dny na delší dovolenou.

Psal se rok 1974 a dohodli jsme se na červenec 1978. Rozeslali jsme předběžné pozvánky s dodatkem, že přesné místo bude oznámeno, jen co kluci (Lopatík, Štafa a Kennedy) najdou správný flek. Nám v Torontě začala umělecká práce, vyrábět cancátka (udělali jsme jich jen 70) a ceny pro výherce v soutěžích.

Začátkem července vypukly v naší domácnosti horečné přípravy, do kterých přiletěl Wimpyho brácha Slimák a náš Honza onemocněl záhadnou chřipkou. Mně začaly téct nervy, neboť kluci měli jet autem a já, jelikož jsem neměla tolik dovolené, do Whitehorse jsem 20. července letěla. Nakonec kluci vyrazili i s nemocným potomkem a ještě jednou chci tímto poděkovat Sally, která o nemocné dítko pečovala, když kluci dorazili do Calgary.

Co ale čert nechtěl, dítko bylo čupr, když dorazili na Yukon a zákeřná nemoc sklátila Wimpyho. Takže, když jsem přiletěla do Whitehorse a Lopatík mě dovezl na potlachoviště i s chlebama (dělal v pekárně), tak místo Wimpyho mě vítal Santána a hned mě vlekl k Henryho vanu. Tam jsem narazila na člověka, který se mi představil, jako Jim z Austrálie a že pečuje o Wimpyho a nikdo k němu nesmí, ale já, jako jeho žena, že můžu. A hned mi nakázal, že ho musím donutit jíst, hlavně vitamíny (a měl jich plnou hrst). Bohužel, ani vitamíny nepomohly a Wimpyho na zahájení potlachu musel zastoupit Henry.

Po potlachu jsme všichni vyrazili do Dawson City, kde se křtil vor, který kluci z Chicaga smontovali na jejich cestu po řece Yukon. Musím se přiznat, že mě to zahřálo u srdce, když jsem byla požádána o tu čest, pokřtít plavidlo na "Primátor Ditrich". Místo šampaňského jsme měli pivo a stuhy nahradily role hajzlpapíru, ale bylo to velkolepé.

Ostatní dav se pak vydal na Chilkoot a kamarád Ksicht nás vzal nejdřív na McDonald jezero a pak do Warm Bay u Atlinu, aby se marod Wimpy dal dohromady. Přidalo se k nám několik kamarádů a když jsme 28. července slavili Wimpyho narozeniny (38 let), náš marod už byl úplně zdravý. Ráno po oslavách mě probudily výstřely z pušky a když jsem vylítla ze stanu, tak mě Wimpy ještě s kouřící puškou sdělil, že mu straky zobaly do jeho borůvkového pie, který se zapomněl na stole.

To je tak všechno, jen ještě stojí za zmínku, když jsme se vraceli po Cassiar silnici, tak jsme dvakrát píchli a až ve Vancouveru jsme si mohli koupit správnou gumu (i reserva nám odešla). Zbytek cesty proběhl bez problémů, až na to, že další potlach dostali australani a Wimpy už začal plánovat, jak začneme šetřit, abychom za 5 let mohli jet na 2. celosvěťák do Austrálie, ale to už je jiná story.

                                                                                                                                                         Ahoj, Veverka