DOMOV TRAMPŮ

Desátý a skutečně poslední?

--Hanka Hosnedlová--

 

    Celá řada jubileí byla spojená s 10.celosvětovým trampským potlachem, konaným 10.-11.listopadu v americkém Dallasu na Fort Adamsonu, ranči kamarádů Faráře a Fífy. Kromě stého výročí vzniku republiky to bylo především sto let českého a slovenského trampingu, půl století emigrantského trampování, čtyřicet roků od od uskutečnění prvního emigrantského potlachu v zámoří a kulatá je rovněž i desítka v záhlaví letošního světového potlachového setkání. Jeho trampskou ryzost chtěl hlavní pořadatel Farář podpořit i rozesíláním osobně adresovaných zvadel.

     Vzhledem k číslům citovaným v úvodu je jasné, že většina přítomných patřila k oněm dříve narozeným, k pamětníkům začátku této nevšední trampské tradice v dobách, kdy byly ještě české hranice pro běžného trampa neprůchodné. Nejeden z nich sice už sedí u ohníčku na nebeském kempu, mnohým zabránily v účasti zdravotní problémy, nicméně se na  potlachovišti sešla spousta lidí s bílou hlavou a zeleným erbem ve štítě. Možná svým způsobem zapůsobila i ultimativnost slůvka „poslední“, které se s desátým světovým potlachem pojilo. 

      Pro konání potlachového večera byl vybrán termín mimo „fire season“, obdobně jako před dvanácti roky při konání světového potlachu s číslem sedm právě na tomto místě. Na rozdíl od vzpomínaného setkání však tentokrát počasí trampům nepřálo. Lijáky, bouřky a zima byly hlavními faktory, ovlivňujícími už řadu dnů před konáním potlachu. Podle tamějšího televizního vysílání nebyly od dob, kdy se začalo sledovat a evidovat počasí, takové srážky a chlad v této části Texasu zatím zaznamenány. Rekord poněkud nežádoucí. Záplavy, některé louky kolem Dallasu pod vodou, noční teploty i pod nulou. Přijeli jsme čtyři dny před potlachovým večerem a potlachoviště díky dešťům a množství přijíždějících vozů vypadalo jako tankodrom. 

     Možná některé ortodoxní trampy budou ta auta a kempry iritovat, ale na místo konání se opravdu nedalo dostat jinak. Autobusové spojení do těchto končin neexistuje a autobus nejezdí ani do nejbližšího městečka Gilmer, vzdáleného pěkných pár kilometrů. Nezbývá tedy nic jiného než doprava po vlastní ose. Tolerované jsou i takzvané „bydlíky“, vždyť cesta třeba z Kanady nebo severu Států trvala některým nejen pár dnů, ale i pár týdnů.

     Přijela jsem s kamarádkou Zdenkou, se kterou jsme předtím absolvovaly bezvadný třítýdenní vandr po prosluněném horkém Yucatánu, na kemp v autě se dvěma dalšími kamarády z Německa Mourou a Lapem. Už čtyři dny před potlachovým ohněm nás přivítalo poměrně početné městečko stanů a karavanů, které se každou hodinou rozrůstalo. Prostor na ranči byl rozdělený do řady sekcí a téměř celodenně udržované dílčí ohníčky nesloužily tentokrát jen k přípravě jídla a večerní zpěvavé atmosféře, ale i jako žádoucí přísun živého tepla. Hudební nebo diskusní hloučky okolo nich často zahnal do stanů a kemprů déšť, ale byli i nadšenci, kteří pokračovali v produkci pod nepromokavou plachtou. Abych se mohla pohybovat mezi jednotlivými kempíky, musela jsem si v Gilmeru zakoupit holínky, bohužel barevně puntíkované. Botasky bych tam utopila a opánky z Yucatánu putovaly do kontejneru rovnou.  

     S obavami byl očekáván den D, kdy měl vzplanout velký potlachový oheň. Všechno bylo perfektně a do detailu připravené – až na počasí. Ale trampský bůh Pajda své zelené svěřence neopustil ani tentokrát a vyboxoval pro ně den a večer, kdy ani nekáplo, a dokonce pak i sluníčko pro nedělní dopoledne a část odpoledne. Příliš tepla sice v sobotním večeru nebylo, dokonce ani od planoucí obrovské hranice, do níž bylo nepřetržitě systematicky přikládáno. Ale zásadní byla hlavně skutečnost, že nepršelo! 

     Obloha bez deště byla ovšem důležitá i pro odpolední skupinové foto. Třebaže se nedostavili úplně všichni, stejně bude fotografie muset být zřejmě panoramatická, aby tam byli všichni - i když jako špendlíkové hlavičky. Větší šanci na detaily má natáčené video. U totemu, u vyvěšených osadních vlajek či u týpí se pak fotografovaly i menší skupinky nebo jednotlivci.

     Vzhledem k tomu, že se brzy stmívá, byl oheň zapálen už v půl šesté a to čtveřicí mužů, zastupujících účastníky z celého světa. Pochodeň nesl obětavý a skromný Jerryk (Kanada, Calgary), Gody (Austrálie), Bogan (Švýcarsko) a Prcek (Česko). Když pak k nebi vyšlehly zářivé plameny doprovázené rojem jisker, rozezněla se trampská hymna, během níž byla vztyčována vlajka s nápisem Trampi sobě. Tato pocta patřila pro změnu naopak výhradně ženám: mně a Lídě (Paběrky, Česko). Vlajku ke stožáru slavnostně přinášely Jířa (Kanada), Darinka (Austrálie) a Petra (Švýcarsko). Popis těchto faktů je stručný, bez velkých slov a emocí, ale musím  se upřímně přiznat, že se mi v tu chvíli dojetím a také neopakovatelností okamžiku doslova svíralo hrdlo. Dovedete si představit okolo šesti stovek drsných chlapů a jejich ženských protějšků z celého světa, kteří pokorně stojí s odhalenými hlavami pod hvězdami okolo hořící hranice a zpívají slova tisíckrát obehrané Vlajky? Ale zároveň se neodvratně vtírá i pocit, který se v řadě případů nepochybně naplní, že mnohé z nich vidíte už naposledy.   

      Po oficiálním zahájení potlachu Farářem, který byl v průběhu dnů doopravdy na roztrhání, se neplánovaně dostalo originálního poděkování i jemu. Jířa a Šolim (Kanada) totiž tajně připravili malé překvapení v podobě dekretu k udělení doživotního titulu maršála trampského světa, který vyrobil a po kamarádech poslal šikovný, neúnavný Windy Bill (Česko). Dekret byl podepsaný snad všemi přítomnými – v každém případě se o to jak Jířa, tak Šolim během sobotních předpotlachových hodin pokusili. A doplňkem k tomuto nečekanému uznání byla i speciální šerifská hvězda. 

     Vzápětí se mi podle připraveného programu dostalo té cti a krátkého časového prostoru k přednesení veršů věnovaných závěrečnému světovému potlachu. Bylo těžké rozhodování, jakou báseň vybrat, ale snad jsem zvolila dobře, protože o text přednesené Trampské modlitby mne pak následně žádala řada kamarádů a kamarádek.    

     Ani dojatý Farář však nezůstal s dary pozadu a snažil se odměnit plackou či jiným trampským artefaktem ty, kteří se na přípravě potlachu nějakým způsobem podíleli. A nebylo jich málo. Docela mi vzalo dech, když mi byl na pódiu předán krásně vázaný, tlustý cancák. Myslím, že už ho do smrti nestačím popsat. Časově poměrně náročné bylo následné předávání pamětních placek s pronášenými pozdravy, po čemž se rozběhly netrpělivě očekávané soutěže.

     Hudební vystoupení byla z časových důvodů zredukována vždy na jednu písničku, jak u jednotlivců, dvojic, tak i u skupin. Přihlášených bylo totiž příliš mnoho – zhruba okolo půl stovky. Pravda je, že o to víc v tom případě záleželo na výběru zvolené skladby a že porota měla tím pádem  relativně malý materiálový prostor pro posuzování. Ale časově se to opravdu nedalo jinak zvládnout. Svou roli sehrál nepochybně i zvuk, který v polních podmínkách chvílemi zlobil, takže některé interprety trochu poškodil. Jiní se na pódiu objevili dokonce třikrát – v jednotlivcích, ve dvojkách a pak ještě v osadách. V každém případě byla sestava zvolených písní zajímavým mixem, v němž našla uplatnění jak stará trampská klasika, tak trampská současnost i vlastní tvorba. Sem tam se hudba prolnula i s recitací. Málo byly sice využity vícehlasy a nejednou se muzikantská uskupení dávala dohromady pár hodin před vystoupením. Hlavní ale byla chuť pobavit svou hrou a zpěvem ostatní. Když jsem později mluvila s těmi, kteří se na stupních vítězů neumístili, byli většinou nad věcí. Jak mi řekli třeba Poldy z Plzně s partnerkou Ivou, kteří byli pro některé z naslouchajících tajnými favority: „Pro nás bylo výhrou už to, že jsme si mohli zahrát na světovém potlachu. A jsme za to vděční.“   

     Takže zpět ke statistice: soutěžících v jednotlivcích bylo 29, dua byla zastoupena 10 dvojicemi a osadních uskupení bylo 9. I porota byla sestavena v jakémsi mezinárodním duchu: tvořil ji Mex (Austrálie), Lap (Německo), Baron (US), Pytel (Kanada) a jediná žena – Georgína (Česko). 

     V jednotlivcích stanula na první příčce Vlaďka – Bouřka (Česko), vzhledem ke zdejšímu věkovému průměru poměrně mladá interpretka. Na druhém stupínku se umístil Hobo King Jeff (US) a třetí byla Radka (Česko), rovněž z kategorie těch mladších. Ve dvojicích zabodovali Tom a Světlana (Kanada), druhou pozici obsadili Saper s Lenkou (také Kanada) a třetí byli Borlíci z Mostu (Česko). Vítězem ve skupinách se stalo svižné muzikantské uskupení okolo vancouverského Fonyho (ani si netroufnu jednoznačně určit domicil, ale nejspíš převážně Kanada), druhá byla kapela Pozvolná smrt (Česko) a jako třetí sestava Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

     Samostatnou kategorii tvořilo veselé vyprávění, v němž měla porota už snazší práci, protože zde se o její přízeň ucházeli pouze čtyři soutěžící. Takže zlatou si odnášel Baron (Česko, Kamarádi Staré řeky, kterému se tady říkalo Malý Baron), stříbrnou Mořic (Česko) a bronzovou Stáňa (Česko).  

     Po rozdání cen se pak hrálo nejen na potlachovišti, ale postupně i na řadě dalších míst podle výdrže muzikantů a odolnosti vůči plíživé vlhké zimě. Nicméně všichni jsme uléhali se spoustou dojmů a bez bubnování dešťových kapek na střechu.

      Nedělní dopoledne nás příjemně překvapilo slunečními paprsky, což byl ten nejlepší balzám na tělo i na duši. Na potlachovišti probíhaly v dopoledních hodinách, kdy už někteří pomalu balili a odjížděli, soutěže sportovní – v hodu nožem a v hodu sekerou. Bylo zajímavé pozorovat, jak se v této chlapské doméně prosazují i křehké ženy a dokonce tak, že nekompromisně převálcují mužské borce. V hodu nožem to dokázala Ája z Bratislavy (Slovensko), která se stala vítězkou. Druhé místo obsadil Johan a třetí Tom (Austrálie). V kategorii hod sekerou se sice usadil na prvním stupni vítězů Kabar (Česko), ale hned druhou příčku zabrala Víla (Austrálie) a třetí pak Sokol (Česko).

     Ovšem nejen tito jmenovaní odcházeli s hezkými cenami, dostalo se totiž na všechny účastníky potlachu, a to nejen v podobě perfektních camrátek a odznaků, ale přibyly k tomu i magnetky ve tvaru vlaječek, vyšívané nášivky se symbolem potlachu, samolepky. K dispozici byly i zpěvníky Sallyho Prkna: Táborák ještě nezhasíná, které dodala jeho dcera Ivana, zbylé vlaječky ze 7.světového potlachu a v mém báglu přibyla i řádka malých placek a jiných drobností – dárků od  kamarádů z různých koutů světa. Velký zájem byl také o razítka 10.světového potlachu na trička. Bohužel na mém tričku příliš nevyznělo, zato to, které jsem si nechala dát do pasu, je perfektní.

     Ačkoliv se všude psalo, že tento celosvětový potlach je poslední, ostatně to byla i Farářova podmínka při převzetí pořadatelského kalumetu, objevily se už na potlachu první snahy nahradit tato tradiční setkání jinou přijatelnou formou. Dostala jsem letáček s předběžnou pozvánkou vancouverského Fonyho na Kanadské letokruhy, které by se měly konat v roce 2021. Nakonec ta mladší vlna má ještě páru, tak uvidíme, jestli to nebude start nové trampské tradice...  

      Dobrá nálada neopouštěla kempoviště ani odpoledne a v podvečer až do okamžiku, kdy se kolem osmé hodiny objevily první kapky deště. A ty houstly a houstly, až nás zahnaly pod střechu a doprovázené bouřkami, hřměním a blesky vytrvaly až do ranních hodin, kdy už řada stanů plavala nebo byla aspoň plná vody a cesty se proměnily v bahniště. Můj maličký stan, zapůjčený kamarády z Calgary včetně péřového spacáku (budiž jim za to nehynoucí dík), odolal totálnímu útoku vody, ale vlhkosti v oblečení a ve věcech jsem se stejně nevyhnula. Odhodlání většiny přítomných zůstat do úterka nebo středy se zlomilo a  narychlo se balilo. Promoklí a prokřehlí trampíci nakládali zcela mokré stany a spacáky, někteří se ani nezdržovali jejich balením, prostě nevděčný stan hodili rovnou do kontejneru. Těch, kteří zůstali na potlachovišti, aby pomohli s úklidem a likvidací pozůstatků, moc nebylo. Ale o to víc jim náleží velké poděkování a smeknutí klobouku.

 

       I když jsem se domů vrátila nastydlá a fyzicky pořádně rozhašená, musím na závěr říci – stálo to za to!