DOMOV TRAMPŮ

​

Začínající velikonoce a celá ta banda bývalých kluků a holek, trampujících v 5O a 6O letech, se už dneska neohlíží na dny pracovního volna a jede si ven kdy chce. Takže místo našeho potlachu se plní už dost dlouho před potlachem.

​

S totémem na korbě a s úsměvem prijíždějí naši čerství prarodiče Jano s Darinkou a podělují se s kamarády o svou radost z narození vnučky. Jak to bývá, šampus bublá ve sklenicích a džin je pripravený k přípitku. Darinka všem, kdo jenom chce ukazuje obrázek toho malého a tolik očekávaného uzlíčku. Malá Arita byla zapita pořádně.

​

Potlach, to je pokračování našeho mládí,  vůně  ohýnku a kouře a hlavně kamarádství. S mnohými tady v Austrálii a i ve světě nás spojuje více, než půl století života, at' jsme roztroušeni kdekoliv po světě.

Takže se hlavně povídá a vzpomíná až do té doby, kdy někdo vezme kytaru a písničky i kouř stoupají do tmy.

​

Už je tady sobota a musí se připravit táborová hranice, abychom v té zimě vydrželi co nejdéle. Velmi brzy slunce mizí a ani se nemusí svolávat a k ohni  se scházíme všichni. Za ticha, kolem hranice ve večerním  šeru Buchta přivítal všechny kolem a připomněl, že už je to po 48. co se takto sjíždíme. Kamarádi  Hrobník, Mick, Budvar a Mirek zapálili ohen' a do tmavého večera se nesla vlajka australských trempů …“vlajka vzhůru letí”….

Chvilka  vzpomínek na kamarády, kteří s námi už nejsou, je opravdovou chvilkou vzpomínek, stačí jen trochu přivřít oči a máme kolem sebe tváře, co jsme měli rádi.

Již všichni se dobře známe a je na našich muzikantech, aby nás překvapili něčím novým. Za nejlepší písničku večera si  Mex odnesl velmi hezkou cenu.

Soutěže skončeny a začíná volná zábava. Pro ty, co to již nemohli vydržet, se huby rozjedou naplno.

Stejně tak muzikanti, v blízkosti totému rozjeli svoje nástroje a kolem nich postávají a poposedávají stále větší skupiny . Ba i měsíc se na nás přisel podívat a vyhoupl se nad koruny stromů. Snad bylo chladno, mlha a nebo si více vážíme svého zdraví, či je to stářím, ale do ranního kuropění u ohně nikdo nevydržel.

​

Hod nožem a sekyrou se odbývá dopoledne a vyhrál 1.Mates, 2.Tom ,3 Franta.

                                                                                                   ..........................

 

A potom se jde slavit. Jako jeden z nejmladších, MIREK. 

Mirek slaví šedesát let na této planetě a přípravy už jsou v plném proudu. Dobrovolnice smaží bramboráky, stejky a ve velikém kotli se dělá  guláš na potom. Pivo, Mirkovice, které si každý chválí, teče po více než kapkách. Oslavenec se jenom usmívá a opatrně připíjí s každým. Posedavá se kolem ohně, kytary a písnička nesmí chybět, kamarádi odcházejí za trochou odpočinku a s večerem už jen skupinka těch skalních hledá své místo ve stanu, kde v poloze ležících střelců poslouchá  ukolébavky trempských písní.

​

Velikonoční pondělí, kdysi to bývalo mohutné a mnohdy se vykoledovalo víc než se sneslo. Holt už nejsme takoví junáci a mnohý z koledníků raději sáhne po hezkém barevném vajíčku. Je to vidět, že čas dělá svoje. Kluci chodí se vším, někdo má svoji hůl, dokonce i pomlázka se našla a Mex si vzal celý strom i s kořeny. A ženské už taky neutíkají a neječí, prostě velikonoce sedmdesátiletých.

Každý pomalu plánuje, že zítra vyjede, máme alespon' ješte jeden poslední večer být spolu.

Ráno balit. Po týdnu zase domů. Když odjíždíme bushem k hlavní silnici, v duchu řekneme ” Když ne dřív, tak za rok určitě, kamarádi”!

​

                                                            Ahoj Buchtice