DOMOV TRAMPŮ
v zahraničí
Pro deváté setkání trampů z celého světa byla tentokrát zvolena Klokánie – vlastně na ni takovým pravidelným koloběhem vyšla řada. Oproti předchozím potlachovým zvyklostem se však australské trampské setkání konalo nikoliv za pět, jak tomu bylo doposud, ale za necelé tři roky od předchozího světového potlachu (stejný časový odstup zvolili Australané i v roce 2001). A rovněž ne v v připomínaných srpnových dnech, ale v březnu, kdy na jižní polokouli začíná podzim, k čemuž měli své opodstatněné důvody – totiž aby se konání potlachu nepotkalo se sezónou zákazu rozdělávání ohně.
Potlach se uskutečnil na Bombala River, která je zde teprve malým potokem, v Brown Mountains, což je podhůří Sněžných hor v Novém Jižním Walesu. Krajina poskytovala dostatek možností k utáboření i zaparkování aut. Bez auta byste se totiž na místo jen těžko dostávali – bylo vzdáleno od nejbližšího městečka několik desítek kilometrů a to z větší části po prašné úzké cestě, což zase zaručovalo, že se na místo nepřihrnou nezvaní hosté.
Pořadatelé se rozhodli pro večer měsíčního úplňku, což vytvářelo jedinečnou, exotickou, až téměř mystickou kulisu. Když k tomu připočítáte siluety uměleckého totemu s indiánskými i australskými prvky, vlajkových stožárů a celtového jehlanu z dob našeho mládí, bylo to jako ze starého dobrodružného filmu... Ovšem daní za magické měsíční ozáření byl pak zákonitě větší chlad než v jiné dny a ačkoliv se ohnivci s náručemi eukalyptových polen skoro nezastavili, teplo plamenů bylo příliš daleko i od prvních řad laviček. Proto byli všichni předvídavě vyzbrojeni teplým oblečením i jinými zahřívadly.
Pořadatelská elipsa byla pouze pětičlenná, ale samozřejmě nebyla na přípravu potlachu sama, zapojila se i řada dalších kamarádských rukou. Ovšem odpovědnost ležela zejména na bedrech pětice, kterou tvořili Bubro s Matesem, Gody, Cvrček a Vojta Brodecký. Spousta věcí byla připravená skvěle, ráda bych se zmínila třeba o velice hezkých camrátkách z exotického dřeva, graficky pěkně vyvedených vlaječkách a odznacích, stejně jako klasických plackových cenách. Zvláště mne zaujaly malby aboridžinských portrétů, jejichž autora se mi bohužel nepodařilo vypátrat. Ale opominout nelze ani tak prozaické věci jako pytle na odpadky a jejich odvoz (to není zajištěné ani v mnohých kempech), úhledné dřevěné kadibudky s celým servisem, dřevěný mostek přes říčku, a tak bych mohla ještě pokračovat.
Co se týče účasti - přesně to sice tvrdit nemohu, ale podle poměrně spolehlivých odhadů se kolem ohně sešlo na tři a půl stovky trampířů z celého světa. Nejsilněji byla logicky zastoupena místní – australská squadra, ale druhou početně nejsilnější skupinou byli trampové z Čech a Slovenska. Oproti očekávání Ameriku (Spojené státy) reprezentovalo asi jen šest osob, podstatně líp na tom pak byla Kanada, zejména aktivní Vancouver, a trampové z Německa, Švýcarska a Francie zastupovali potom evropskou emigraci.
Hlavní potlachový oheň vzplál v neděli, ale den předtím byl oheň smutečkový, při němž se vzpomínalo na ty kamarády, kteří už šlapou nebeské chodníčky. Nedělní potlachovou hranici zapalovali za domácí Austrálii Tom ze Sydney, jehož písnička Malé kempy byla hrána v úvodu před klasickou trampskou Vlajkou, za Ameriku Elsa z Aljašky, za Kanadu Fony z Vancouveru a za Evropu slovenský kamarád Pablo. Nemohu nezmínit také účast nejstaršího australského trampa Raye, který v listopadu oslaví neuvěřitelnou stovku. Byla mu svěřena čest vztyčování potlachové vlajky. Moc hezky vypadaly i stožáry se spoustou osadních vlajek všech velikostí a barev.
Vypadá to celkem logicky, že se pořadatelům nechtělo do takové přírodní kulisy umisťovat jakoukoliv formu ozvučení. Jednak ve snaze zachovat autentitu starých trampských potlachů, jednak možná i z praktických důvodů. Některé soutěžící nebylo sice přes oheň příliš slyšet, ale porota díky strategickému umístění tenhle problém neměla. A tak její verdikt přiřkl vítězství těmto soutěžícím: sólo – 1.Fony (Vancouver, CA), 2.Tom (Vancouver, CA), 3.Prcek (Brno, CZ), dua – 1.Fony a Pavla (Vancouver, CA), 2.Tom a Světlana (Vancouver, CA), 3.Robert a Tehura, osady – 1.Vancouver, 2.Kališníci, 3.Paběrky. Ani nemusím asi dodávat, kdo si letos vysloužil přezdívku plackožrouti.
Na pondělek připadly sportovní soutěže, měli jsme možnost si nechat dát potlachové razítko – třeba i na tričko, nebo do pasu, což jsem udělala já. Fotografovalo se jako o život, zejména u totemu – ale celkové hromadné foto se v tomto případě nekonalo – kromě jiného i proto, že už v pondělí řada účastníků zvedala kotvy. Nejeden z nich totiž ještě plánoval nějakou tu cestu po pátém kontinentu. Nicméně potlachový program pokračoval pondělním ohněm s veselým vyprávěním a písničkami, ale hlavně s předáváním potlachových symbolů včetně potlachové vlajky pořadatelům dalšího světového potlachu. Za Faráře (Texas), který už mezitím odjel a který se uvolil s Fífou (Fort Adamson) zajistit 10.celosvětový potlach na jejich ranči, převzal tyto atributy kamarád Bandaska (Colorado).
A ještě něco – ani ten jubilejní desátý světový potlach nebude za pět let, ale za čtyři – přesně za čtyřicet let po prvním světovém setkání trampských emigrantů, tedy v roce 2018.
Tak jen doufám, že budu v tu dobu ještě chodit po svých a budu schopná překonat cestu přes Velkou louži, abych se mohla znovu setkat se všemi kamarády, kteří našli svůj nový domov mimo rodnou hroudu. A právě o setkávání a kamarádství tyhle světové potlachy jsou vlastně především...
Hanka Hosnedlová
