DOMOV TRAMPŮ
v zahraničí
Přišel mně dopis - velká obálka obložená známkami krásných výjevů z Austrálie a já aniž jsem ji otevřel jsem věděl.
Je to tady - pozvánka na potlach do Austrálie!
O potlachu jsem nějaký čas věděl a tak jsem už nějaký čas probíral v mozečku otázku “ zda jedu, nebo nejedu”.
Otázka to nebyla jenom finanční ale také časová, protože když nebudu v Paříži tak se mně může zhroutit celá existence. Nakonec to rozhodla Francoise “zatím všechno dobře běží, věčně tu nebudem, a v podstatě je to také tvoje výročí”. Ve všem měla sice pravdu, ale stejně ve mně byla malá dušička.
Problém začal hned ten první den, co zakoupila lístky do Bangkoku. Náš nájemník prohlásil, že se příští měsíc stěhuje a než se měsíc sešel s měsícem, měli jsme 3 byty prázdné a náš příjem se scvrknul na polovinu. No věčně tady nebudem a tak jsme vyráželi z Paříže trochu rozrušení, ale stále v dobré náladě.
V Bangkoku jsme byli za několik hodin a já jsem jen zoufale uvažoval, jak je něco podobného možné. Je to přesně 40 let zpátky, co jsem tuto cestu vykonal, ale tenkrát mě to stálo 6 měsíců cesty a náročné fyzické vyčerpání. No v každém případě je rozdíl, když tu cestu projíždíte stopem, autobusem a nebo na koni, než když si dřepnete do letadla, které vás za pár hodin vyklopí na místě vytouženém. Zde bych se chtěl zmínit o určitém rozdílu mezi trampem a turistou. To co jsme podnikali tentokrát, nemělo s trampingem nic společného a i když naše zavazadla měla jen něco přes 10kg, přeci jen jsem se cítil jako paďour. Peněženka plná, pas v pořádku, jídlo v letadle a konec dne v evropském hotelu. Pohádka, ale z druhé strany žádné dobrodružství.
Bangkok mě trochu překvapil, protože za těch 40 let se toho hodně změnilo. Centrum města se výrazně poevropštěl, vyrostly tu mrakodrapy, smogu bylo mnohem méně a ten největší rozdíl - nikde žádné žebravé děti.Škol jsem viděl několik a děti ve školních uniformách se podobaly dětem na celém světě. Dalo by se říct, že civilizace zde udělala svoje. Problém turistů je, že vše je předem naplánováno a tak si člověk nemůže dovolit dělat co by chtěl, protože v tom případě by s velkou pravěpodobností zmeškal letadlo.
Běhali jsme tudíž týden po městě a pak chytli další spoj, tentokrát Bali (Indonesia). I zde jsem strávil již pár dní v roce 1975 a jak mě jen nevyhovoval turismus již tenkrát, tak teď to bylo ještě horší. Bali, která byla rájem hipísáků z celého světa se za těch 40 let stalo Eldorádem turistů. My měli tu smůlu, že jsme dorazili v pátek večer na začátku víkendu.
Po usazení v hotelu jsme vyrazili do ulic, které byly nabité lidmi. Míchali se zde všechny možné rasy a já s hrůzou shlížel na mnohé nápisy v azbuce. Podle toho jak to vypadalo, tak tady musí žít pěkná komunita rusů. Silnice, která běží podle pláže (Kuta beach) byla lemovaná řadou hotelů, Mc Donald, Starbuck café, Hard rock hotel, z každého tohoto hotelu řvala těžká roková muzika a já jen přemýšlel o tom, jestli se nám v tom kraválu podaří v noci usnout. Když si představíte, že těch hotelů bylo asi 50 a každý produkoval jinou skladbu, tak si jistě umíte představit, jaký to byl nápor na uši. No vzdali jsme to brzo doufajíc, že zítra vyrazíme na pláž a to už bude veselejší.
Zklamání číslo dvě - pláž, která s určitostí byla kdysi nádherná, je pokryta 10 až 15cm plastického odpadu. Není se kam posadit a při pohledu na vodu se mně dělá blivno. Plastik plave všude, voda je hnědá a tak mám strach z úplavice. Je celkem jasné, že hotely vypouštějí všechno svinstvo do moře. No jak je vidět, tak i tady udělala civilizace svoje. Kdysi se prodávalo všechno jídlo zabalené v banánových listech, které příroda dokázala sama likvidovat a podle toho, co jsem slyšel od místních, tak zásluhou turistů stoupla populace tohoto malého ostrůvku o 35 procent. Staré zvyky zmizely, nikde žádné sarongy a i ta místní děvčátka pobíhají v minisukních, obskakujíce tlusté australany a nabízejíce jim masáže. Jen jednou jsme objevili ve stínu palem kousek od pláže větší skupinu místních oblečených tradičně, kteří si zde rozložili piknik a na pláži pekli něco obaleného suchým palmovým dřevem, o čemž jsme se mylně domnívali, že to je něco na způsob místního barbecue. Teprve zpátky v hotelu jsme se dověděli, že to byl pohřeb a po spálení je dotyčný spláchnut z pláže do moře. Hmm a já se tam chtěl koupat. Bali je mně z tebe na blití.
No vydrželi jsme to týden a to jen zásluhou toho, že jsme si vypůjčili kola a vydali se do vnitrozemí. Pak opětně zpátky na letiště a hurá jsme v Darwinu. Připravil jsem tak trochu tuto trasu pro Francoise, která tady nikdy nebyla, aby viděla, kudy jsem to tenkrát jel. Je to ale těžké, vtěsnat celou tu dvouletou cestu do několika týdnů, ale snad z toho bude něco mít. Do Darwinu jsem kdysi dorazil dva dny před vánocemi v roce 1974, v kapse jsem měl jeden americký dolar a snažil jsem se sehnat práci, což se mně tenkrát nepovedlo. Tehdy jsem to považoval za smůlu a teprve až rok na to jsem zjistil, jakou kliku jsem měl a čemu jsem utekl. Na vánoční večer roku 1974 se městem prohnal uragán Tracy a město zmizelo z map světa. Za těch 40 let se celý Darwin změnil k nepoznání. Tam kde bývaly kdysi malé jednopatrové domky se tyčili nyní několikapatrové věžáky, které vyrostly ze sutin bývalého Darwinu. Fakt, že jsme přiletěli do monsunového počasí nám nedával možnost se moc rozhlížet, ale přeci jen ta změna byla všude vidět.
Chtěl jsem Francoise ukázat, co to znamená Australský outback a tak místo, aby jsme pokračovali do Queenslandu letadlem, rozhodli jsme se pro mnohem dražší spůsob cestovánía zakoupili jsme lístky na autobus. Cairns je od Darwinu asi hodina letu, ale my jsme strávili 4 dny v rozličných autobusech. Pozorovali ožralé aborigince kteří dostali týdenní státní příspěvek a v podstatě se vrátili, do času kdy první kolonisté přišli do Austrálie.Po těch 4 dnech jsme utrmácení, hladoví a nevyspalí dorazili konečně do Cairns a zde už na nás na nástupišti čekal Dick s kterým to bylo předem domluvené přes internet.Tomu se říká pokrok!
Konečně se zase něco vydařilo a tak jsme vychutnávali pohostinství našich australských kamarádů a vzpomínali na ranné časy našeho mládí. Tady v Cairns jsem ještě nikdy nebyl a tak všechno mělo svůj půvab, který ani stálý déšť nemohl překazit. Udělali jsme několik výprav do okolí a 14 dní uplynulo jako voda. Potom nás Dick odvezl na letiště, ještě poslední ahoj a naše cesta pokračuje.
Jelikož ve zprávách hlásili, že dole v Melbourne je 40 ve stínu, rozhodli jsme se pokračovat dále na Tasmánii a do Melbourne se vrátit až při cestě na potlach. Přestoupení v Melbourne na menší letadlo do Hobartu proběhlo skoro okamžitě a tak jsem neměl ani čas zaznamenat teplotu v okolí. Do Hobartu jsme dorazili v nočních hodinách, ale na letišti již na nás čekali Joan a Honza a tak nebyl žádný problém s transportem a ubytováním. Honza byl jeden z prvních Čechů, kterého jsem na západě potkal a bydleli jsme spolu nějaký čas v Londýně a později v Sydney. Ted žije už 30 let na Tasmánii a jelikož je správný horal, tak už to tady má všechno za ty léta prošlapané. Pro nás je to veliké plus, protože jak vím z podobných situací, tak to trvá nejméně týden, než se jeden trochu rozkouká. Honza nás tahal po místních horách, které prolézal ještě kdysi s Indošem, který tady vedl Bush valking club a tak jsme navštívili také vdovu po Indošovi aby jsme prohodili nějaké to slovo. Tasmánie je kouzelná. Jak jsme všude jinde naráželi na postup civilizace, tak tady v těch horách se čas zastavil. Člověk tu objeví tisícileté eukalypty, pláže jsou tu prázdné a i když voda je tu trochu studenější, než v Austrálii, tak jsme si rychle zvykli a z Francoise se vyklubala holka od moře, jak byla zvyklá z mládí z Bretaně. Honza nás také vytáhl na pár dní na kajaky na nejjižnější ostrov, kde jak jsem tvrdil, končí svět, (dál už byla jenom Antarktida.) Měl jsem tudíž tu možnost pádlovat ve skupině delfínů a i když jsem měl trochu vítr, co se stane když mě dost daleko od pevniny zvrhnou, tak za tu příhodu to stálo.
Uplynuly tři týdny divokého campování a válení se na plážích a my nasedáme zase do letadla a hurá zpátky do Melbourne. Zase všechno předem domluvené a tak nás na letišti čeká Peter s Jenny. No vypadá to, že i po všech těch letech si nás lidé pamatují a jsou ochotni se vyvlíknout z normálního života, aby naše maličkosti vytáhli z nepříjemných situací. Melbourne je veliké město a tak si dovedu představit, na co by mě vyšlo taxi. Bydlíme tudíž u našich přátel, běháme po městě a hrajeme si zase na turisty. Po Tasmánii je to zase návrat do civilizace.
Po týdnu pak začínám být nervózní, jak my se na ten potlach vůbec dostaneme. V Melbourne žádné české trampy neznám a tak zkouším těch pár telefonů na českou emigraci. Po prvních pár voláních se situace přiostřuje. Do Melbourne přijela na potlach hromada lidí a nás v podstatě nikdo nezná, všechno je obsazené, musíte se postarat sami.
No nic říkám si, musíme si půjčit auto na těch pár dnů a pokusit se to najít sami. Dva dny na to volá Vojta “Něco jsem našel, Maruška pro vás zítra večer přijede, přespíte u ní, a jiný kamarád vás pak doveze až na potlach”. Kámen mně spadnul ze srdce. Lidi, které neznám a které jsem nikdy neviděl, jsou ochotni se o naše maličkosti postarat. Jak neobvyklé, na takové jednání tady na západě nejsem zvyklý a tak jen připravuji vše, aby jsme byli večer připraveni a nedělali jsme někomu víc nepříjemností, než je nutné.
Den na to běží vše jako na drátkách. Maruška nás vyzvedla, přespali jsme u ní a druhý den nás nakládá kamarád Radek. Naše rance veze někdo jiný, protože do našeho auta, které je naloženo materiálem pro potlach už se nevešly a už si to
mažeme. Na potlachoviště se dostáváme bez problémů a ještě máme to štěstí že nám Radek ukazuje cestou pár pěkných pláží, kam jezdil kdysi s dětmi. Ohromující výhoda, mít s sebou domorodého průvodce.
Potlach se odehrával v Brown Mountains což je pokračování Sněžných hor a my jsme tady okamžitě objevili ohromnou spoustu známých tváří. Všichni mají obavy, protože je moc horko a nikdo neví jestli se bude moct dělat oheň, ale na to my nemáme teď čas. Nejdříve ze všeho je se nutné ubytovat a tak v kvaltu sháním naše dva ranečky, které po chvilce nacházím.Než jsem však stačil natáhnout šňůru přes kterou přehazujeme plachtu, spadla na nás hotová průtrž. Kolíky jsem neměl čas už zabodnout a tak jen sedíme pod plachtou a doufáme že to nebude dlouho trvat. Dlouho to tedy netrvalo ale ačkoliv jsme byli suchý z vrchu, naše nohy se propadly alespoň 10 cm pod zem která se nasákla vodou. No to zas bude noc! Prudce se ochladilo a tak než abych teď něco stavěl jdeme se raději ohřát k ohýnku kde kamarádi co už přijeli dříve a jsou už zabydlený, teď zavářejí na kytary. Musím přiznat, že to australský trampování mě moc nenadchlo, protože to tu vypadá jako v auto campu. Když mě pak jedna paní říká “chudinky to vážně budete takhle spát?” jsem z toho trochu vypr..... Ukazují se však již známé obličeje a také někteří lidé, na které si pamatuji ještě z Čech a tak doufám, že mě odtud nikdo nevyhodí. No nakonec to přeci jen dopadlo nad očekávání dobře, i když u potlachového ohně byla zatracená zima, udělali jsme si několik výšlapů do okolí, objevili v bushi krásná místa jen díky australským kamarádům a ztrávili několik dní posloucháním dobré muziky.
Škoda, že toto vše neexistovalo již před lety, kdy jsem tu byl prvně. Potlach skončil a Radek nás zase naložil s tím, že nám ještě ukáže pár zajímavosti než se vrátíme do Melbourne. Strávili jsme tudíž ještě noc u Žanka na Snowy River a potom ještě několik dní na plážích s krásným koupáním. A pak už jen zpátky do Melbourne, pár procházek po městě a hurá domů.
Byly to plnně nabité dva a půl měsíce, stálo to hromadu peněz, ale jak to říká Francoise, stálo to za to a věčně tady nebudeme.
Vám kamarádi, co jste všechno připravovali a starali se, věčný dík a doufám že se na tom světě ještě někdy sejdeme.
Ahoj! Francoise a Pedro
