DOMOV TRAMPŮ

Modré světélko v kabině bliklo, pak zhaslo a rozsvítilo se červené. Černý seržant otevřel boční dveře, zasvítil na mne zuby a pokynul mi. Zvenku do kabiny vnikl proud studeného vzduchu a zachladil na obnažené kůži obličeje a rukou. Povstal jsem, nacvičenými pohyby jsem si utáhl řemínek kukly pod bradou, upevnil ochranné brýle, navlékl si rukavice, upravil popruhy, uchopil karabinu výtažného lanka a smýkal jí po lanku, nataženém souběžně s trupem, jak jsem se klimbal ke dveřím. Obešel jsem paletu s naloženým materiálem a postavil se u seržanta, vykukujícího ze dveří, kde ho něco dole zjevně zajímalo. Levou rukou jsem se zachytil stěny trupu v otvoru otevřených dveří. Chladný vzduch temné noci se dral dovnitř a cloumal rukávem mé kombinézy. Pustil jsem karabinu a položil pravou ruku na záložní padák. Seržant se palubním mikrofónem domlouval s pilotem a nasměrovával ho do pozice. Mravenčilo mě v rozsezených nohách, jak začaly reagovat na změnu polohy a pohyb. Chlad se mi nepříjemně rozlézal po celém těle.

Seržant přestal vyhlížet ven, otočil se ke mně, pozdvihl pěst s vytrčeným palcem a červené světélko mu barvilo bělmo očí a zuby v jeho věčném úsměvu. Paterson byl dobrý a spolehlivý vysazovač a znalec svého řemesla. I za vrtošivě proměnlivého větru jste si mohli být jisti, že vás vysadí vždy na "kříž". Dnes bylo klidno a až príliš jasno, což v dané situaci Patersonovi zrovna nevyhovovalo. Kývnul hlavou a píchnul prstem do tmy před námi. Podíval jsem se naznačeným směrem a uviděl v hlubině pod námi blikotavou jiskřičku signálního ohně. Vysazovač se opět pustil do hovoru s pilotem a začali jsme po spirále klesat. Zhluboka jsem se nadechl, zadržel dech, pak zvolna vydechl a přál si, abych už byl odsud pryč. Pilot snížil otáčky, řev motoru se změnil v pomalý brukot, znatelně jsme zpomalili, červené světélko zhaslo, seržantovy oci a zuby zezelenaly, jak se rozsvítilo zelené. Položil mi ruku na rameno, instinktivně jsem chtěl vykročit, ale zadržel mě a vyhlížel ven. Náhle stisk jeho ruky povolil, poklepl mě a vyštěkl: "Now.Go!"

Vrhl jsem se do temnoty a padal jako kámen. Vrchlík se nade mnou s plesknutím otevřel, pád se prudce zpomalil, na chvíli mi připadalo, že stoupám vzhůru. Když se nade mnou ozvalo další plesknutí, věděl jsem, že i nad paletou, kterou za mnou vystrčil Paterson, se otevřel její padák. Rozměrná báň noční oblohy byla mdle prosvětlena mihotavým světlem hvězd, stroj nade mnou nabíral otáčky a rychle se vzdaloval. Snášel jsem se po větru směrem k zářivé tečce ohně. Dole, mimo několika v dáli rozházených světélek stavení samoty Hvězda a ojedinělé vzdálené jiskřičky nádvorního světla, zanedbaného starého kláštera, tonula zem v neproniknutelné temnotě rozlité tuže noci. Rozepnul jsem karabiny na spodku záložního padáku, abych si měl čím krýt obličej při případném přistání do korun stromů. 

Od ohniště se rozvíjela šňůrka žlutavých jiskérek. Mihotaly a rojily se jako lucerničky bludiček, až nakonec vytvořily kruh. Trochu jsem zamanévroval, ne mnoho - jak jsem řekl, Paterson se vyzná - a snášel jsem se rovnou do středu baterkami vytečkovaného nesouměrného kruhu.

Čím blíže k zemi, tím více mi připadalo, že padám rychleji. Když jsem pod sebou začal rozpoznávat tmavé skvrny keříčků vřesu, hmátl jsem dozadu nad sebe, uchopil popruhy a silně zatáhl. Těsně předtím, než se mé nohy dotkly země, pustil jsem popruhy, vrchlík z perkáltovaného hedvábí nade mnou pleskl, škublo mi v ramenou jak mě nadnesl a ztlumil můj pád. Nemusel jsem pak mírnit dopad kotoulem a zůstal jsem stát. Rychle jsem vylil padák, naručkoval šňůry do uzlů, odepnul záložák, vysmekl se z popruhů, zpoza nichž jsem vytáhl složenou brašnu a bleskurychle nasoukal do ní všechny ty výsadkářské cajky.

No, bylo to parádní a ukázkový.

To už mě mezitím všichni muchlovali, kluci pardneři mě radostně otloukali řádnejma herdama do zad, až jsem jen lapal po dechu - a také seňority holky, jejichž muchlování je přeci jenom nejlepší, mi uštědřovaly lepkavé pusy - rachot to byl jak na fidlovačce.

V borovicích ve stráňce prasklo několik lámaných větví. Všichni ztuhli a tázavě se na mne dívali. "Sem přivez ňáký voriginály!", ležérně jsem odtušil, jak se sluší na správně vostřílenýho mazáka. Ve vejrazech jejich milejch tlam se mohlo vyčíst, že se každýmu řádně ulevilo a taky řady kolem prořídly, jak se pár kámošů chtivejch dobrý vejzbroje, vytratilo najít paletu, pořádně naštosovanou všelijakejma vandrcajkama, vymetenejma ze zapomenutejch koutů vojenskýho skladu. Jinak ti ostatní mě pomaličku, polehoučku lifrovali k ohni. Člověk se hned cítil fajnově v teple smečky a v teple hranice fajráku, kterej jasem svejch plápolavejch plamenů vyretušoval tmu z tváří.

Tenhle flek jsme jednou našli s parťákem Škubanem, když jsme courali mezi našedlejma pískovcovejma skálama zdejšího kraje v naději, že tu někde vobjevíme přinejmenším Jezerní kotlinu. Prolejzali jsme všema možnejma i nemožnejma koutama, bylo to moc parádní, ale furt to eště nebylo vono, byli jsme taky už řádně vyprahlí, ve feldflaškách tmu a prázdno - v těchhle končinách je sice fůra sympatickejch flíčků, pozastrkanejch ve stinnejch nádvořích, mezi hradbami nasedimentovanejch pískovců - ale jakýkoliv vodní zdroje žádný. Už jsme to pomalu votáčeli, když tu se před námi vztyčila skalnatá stěna jako festuňk nějaký těžko dobyvatelný pevnosti. Našli jsme v těch zdánlivě neprostupnejch šancích štěrbinu, nebo jak se vodborně říká komín a hnedka jsme se do něj začali nasoukávat, vtlačovat a popostrkovat, furt v tý naději, že najdem nejmíň takovej flek, jakej měla Družina lišek ve Žlutých skalách. Ale nevkutáleli jsme se na zelenou louku vobklopenou neprostupnejma skálama, zato jsme narovnávali naše votlačený kostry na skále, vytvarovaný jak vohrománskej našikmo seříznutej pařez, vozdobenej železitejma krustama prapodivnejch tvarů. Cejtili jsme se tam nahoře pod stropem korun fantasticky pokroucenejch borovic, na bohatě nakadeřeným koberci vřesu a s výhledama do dalekých horizontů, jak páni kraje. Nemusím se ani zmiňovat, že později jsme našli míň krkolomnej přístup. Naparovali jsme se, když jsme pak sem zavedli celou sestavu, který se tenhle flek tak hrozně líbil, že se umístil v žebříčku voblíbenejch kempů na předním místě.

Velkej šramot to byl celej večer. Cejtil jsem se dobře mezi svými. Zpívaly se písničky ze všech možnejch "soudků a zdrojů", zavzpomínalo se na řadu pardů, vzdálených i odešlých. Začala se ale hlásit únava z celého dne. Našel jsem si malý dolíček za skalkou, stranou od ohně a rozbalil jsem si spacák a celtu, sundal kanady, pečlivě je k sobě dohromady přivázal, zastrčil pod ledviny a vsoukal se dovnitř spacáku. Byl jsem schován ve stínu skalky, vypadající jako komín staré parní lokomotivy. Pokaždé, když někdo priložil, nebo zapraskalo poleno v ohništi, zdánlivě, jakoby tímhle komínem vyrážely jiskry nahoru, aby se tam promíchaly s hvězdami noční oblohy.

Kdosi mě neurvalým cloumáním vzbudil. I když se dost snažil, trvalo to, než jsem se vrátil alespoň trochu ke smyslům, rozeznal jsem proti obloze svítajícího rána pár obrysů lidských postav. Ta nejvíc dominantní měla na hlave naraženou pomačkanou okrskářskou hučku aštěkala na mne cosi o vydání občanského průkazu. Jak by se asi divil, kdybych ho odkázal na asylový soud v Mnichově, kde ho nejspíš mají. Každopádně jsem byl ve velkým průšvihu. Neměl jsem se tu ukazovat. Bylo mě jasné, že musím udělat všechno možné, abych se jim nedostal do rukou. Pomalu jsem ze sebe soukal nejapné odpovědi a kontroloval, jestli jsem v takové kondičce, abych mohl bleskurychle reagovat. Protáhl jsem párkrát údy a vypadal jsem dobře. Pomalu jsem se postavoval a vysoukával ze spacáku, jako bych občanku opravdu hledal. Zatím jsem se ale ujišťoval, že komín, kterým jsme se sem prvně dostali, je kousek za mnou a že jsem schopen ho dostihnout dvěma, třema skoky. Chtěl jsem jím tudy zmizet, až se jím prosmyknu, poběžím těsně podle skal po písku, čímž se vyhnu pichlavému jehličí a pak dobře kryt se oklikami dostanu do skalního krytu, zvaném Převisy a až se vše uklidní, sejdem se tam s kluky, doplním zásoby a zmizím.

Počítal jsem s tím, že se mi podaří sebrat kanady, ale i kdyby se mi to nepovedlo, myslím, že v tlustých ponožkách bych byl schopen běžet dlouhou trasu. Vyprostil jsem se ze spacáku, chňapnul po kanadách, dvěma skoky jsem vjel do komína hlavou napřed. Jak jsem říkal předtím, komín nebyl zrovna rozměrný. Ruka s kanadkami mě zdržovala, táhla mě nazpět. Škubal jsem sebou, jak jsem mohl nejvíc. Dostal jsem strach, že mě polapí, uvědomoval jsem si, jaká to byla hloupost se sem vydávat. Podařilo se mi protlačit pravou ruku před obličej. Musel jsem nadělat hromadu rámusu, zrovna když jsem začínal seznamovat svůj obličej s podlahou, světlo zalilo celou místnost.

"Co je?" říkal Dan s rukou na vypínači, jak se sem přihnal z vedlejší ložnice, vyburcován veškerým tím kraválem.
"Měl jsem emigráka!" odpověděl jsem a pořádně jsem zatřásl hlavou, abych to všechno ze sebe setřásl. Zatím jsem nikoho z emigrace nepoznal, aby alespoň jednou takovým snem neprošel. Zabydlovali jsme se do nového prostředí každým dnem a najednou jsme začali snít o vrácení se domů, jen tak na chvíli, uvidět kamarády, známá místa, pokecat a poklábosit si. Každý sen začínal stejně. Bylo hrozně jednoduché dostat se nazpět, o nic zvláštního se nejednalo, jen se zastavit doma. Prekážky neexistovaly, člověk byl najednou tam a bylo to opravdu jako ve snu, až do té doby, než se na člověka z ničeho nic všechno sesypalo. Rázem bylo po klidu, objevilo se plno prekážek. V momentě bylo najednou kolem člověka nespočetně brzd a nástrah a dostat se nazpět do "poklidné" emigrace, znamenalo fůru krkolomných pokusů. Člověk se probouzel zalitý studeným potem, hmatal ve tmě kolem sebe jak se snažil zjistit, kde vlastně je. A ta ohromná úleva po poznání, že to všechno byl jen "emigrák"!

"Dáme čouda, už toho moc nenaspíme!"

Sedli jsme si k oknu v obýváku a dívali se na ulici, osvětlenou rtuťovými lampami. Když by si člověk vyšel ven, tak by určitě riskoval přepadačku, možná i nůž do žeber. Ale přesto jsme se cítili bezpečněji, než být nazpět doma.
Kouřili jsme a dívali se oknem na Van Horne ulici a věděli, že jednou bude zář praskajícího ohně malovat naše stíny na skály v pevnostech apačského náčelníka Cochise a jeho kmene, že se budeme smažit ve vedrech v Sierra del Muerto Caballo na mexických hranicích u Rio Grande, že nás budou omývat vody Pacifiku u San Diega a že naše plíce budou dýchat vzduch ve Skalistých horách, kde budeme žít, jezdit na vandry a lovit.

Seděl jsem u okna a díval se na vanhornskou ulici a věděl jsem, že jednou budu stát na vrcholku Chillkootského průsmyku a z otevřené dlaně napřažené ruky vrátím jeden ze snů mládí, které většina z nás nosí poztrácené po kapsách nazpět do světa, který mi ukázali ti, kdo hloubili studny, aby i jiní mohli pít: Ernest Thompson Seton, Jaroslav Foglar, Jack London, David Thoreau, John Muir...

To jsme ještě netušili ani v nejneuvěřitelnějším snu, jak se vše doma změní a že jednou se bez obav budeme vracet nazpět do míst našeho mládí a naši kamarádi z domova budou mít zrovna tak možnost navštívit a uvidět vysněná místa a ochutnat řídký vzduch v Rocky Mountains. A tak ospravedlnění našich rozhodnutí prišlo daleko dříve, než jsme si to mohli uvědomit. Pokuřovali jsme u okna, v tohle všechno jsme doufali a cítili v kostech, že to vše někdy příjde, ale v současném okamžiku bylo pro nás důležitější se domluvit, kde se sejdem s Danem v Two Guy's zítra po práci, nakoupit potřebný proviant na příští týden a nadcházející vandr do jednoho z těch vysněných míst jménem Bear Mountains v severní části New York státu.....

                                                                                                                                  Zoltán, Denver, Colorado, Prosinec 2001