DOMOV TRAMPŮ

Královské hvozdy kolem Křivoklátu byly po celé zemi proslulé svou krásou, neboť lesy byly chloubou českých panovníků, kteří se v nich oddávali lovu, své oblíbené zábavě. Král Václav I. dal postavit na příkré skále na Berounkou lovecký hrádek Tejřov a velice rád tam pobýval. Byla to jedna z nejslavnějších dob Tejřova. Druhá nasledovala až po několika staletích.

V pozdějších dobách se Tejřov víceméně dostal z královských rukou do majetku šlechticů. Když ve XVI. století byl s dovolením krále Maxmiliána hrádek prodán Jiříkem Tejřovským z Enzidle Lobkovicům, prodávalo se vlastně panství, neboť hrad byl v rozvalinách. Od těch dob však uplynulo v Berounce pod hradem Tejřovem mnoho vody. Když pak za měsíčních večerů staří kmeti z osady pod Tejřovem houpali své vnuky na chlupatých kolenou, tu jsme zaslechli tuto pověst:

Onehdá se křivoklátskými lesy, jako vichřice převalila eskadrona trampů, kterou právě vyplivnul ocelový oř na zastávce "Roztoky u Křivoklátu". Za chvíli je pohltil les a jako mohutný proud se valili útrobami křivoklátských lesů, až tam, kde se stýká Úpořský potok s Berounkou. Na skalnatém návrší, nad tímto soutokem se vypíná onen zmíněný hrádek Tejřov. Otrávení, tehdy ještě čerstvým vzduchem, dorazili do podhradí. Útulný hostinec "U rozvědčíka" byl tehdy ještě zavřený, načež povídá Ben z osady Hejkalů: "Alespoň jsme se nemuseli brodit přes Berounku, jako to dělával Marko s družinou svých mladých obdivovatelů." "Inu, rozbijeme lágr na hradě", brumlal Honza doktor, alias Šaman.
"Tak lezem", zafuněl Tlusťoch se Sováků, později zvaný Matylda, pro své bujné poprsí, už tu usárnu chci někam zahodit a kytara je proklatě těžká...."

Když se koněčně vynořili na nádvoří, nechtěli věřit svým očím - uprostřed nádvoří, kde vždy býval táborový kruh a v něm pečlivě vystavěná mohyla, jak z keltského dvořiště, kde byl popel vždy důkladně upěchován a na němž se honosila smrková větývka, tak dnes v tomto táborovém kruhu hořel malý ohýnek. Jeho plamínky zvolna přeskakovaly ze strany na stranu, snad aby ukázaly všem, co se najednou okolo ohně sešli, co ještě nikdo z nich na Tejřově neviděl. Kolem ohně bylo dvanáct pečlivě sroubených sedaček a dokonce bylo ve tmě vidět i sroubený stůl.

Měsíc svítí, jako rybí oko, slaboulinká smolná vůně zalévá nádvoří a více, než kopa očí, vytřeštěně civí na ten malý sroubený stolek, na kterém se v měsíčním svitu blejská jakási věc. Docela tichounké Dikáčovo prohození: "Kluci, dyť to tam je kytara!" Jo, byla to docela maličká kytárka, skoro taková, jakou udělal klukům pan Šedivý na zakázku a taky s takovou jezdila kdysi Pidi ve svých prvních trampských začátcích. Největší hrdina z celé smečky vykročil ke stolku, bafnul kytárku a už jeho prsty hopsaly po krku, něco jako.... má krásná zlatovlasá paní...
přesně to, co učil Miki Wimpyho brnkat na zastávce v Samopsích. Ani nedohrál, když se ozval zetmy ženský hlas: "Čeho si přejou páni trampové?" Trampíci nebyli strašpytlové, ale hlas je vyvedl z míry, neboť nikoho nebylo nikde vidět. 

"Vole," vykoktal Gustav, to bude asi ta Bílá paní, co vo ní tudle mluvil Ben v hospodě." Únava a zavřená hospoda "U rozvědčíka" rozhodla o všem. "My bysme si něco dali," vyhrknul Macar, věčný jedlík a milovník vychlazeného piva. "Jo, dali bysme si něco," jako ozvěnou papouškoval Marko. "Hned," ozvalo se ze tmy a v mžiku byl stůl pokryt lahodnými jídly, které kluci znali akorát z pražských bufetů a ze džbánu piva vyzývavě čučela bílá pěna. Sice překvapeni, ale přesto s vervou se do toho pustili - talíř za talířem,džbán za džbánkem, mizely v bezedných trampských hrdlech. Nejvíce si však džbánku všímal Miki a stával se tak čím dál smělejší a smělejší a když nakonec nezbylo na stole nic, sáhl po kytárce a zahrál tomu neviditelnému ženskému hlasu: "...co děláš holčičko..." Pak požádal o vše, co je potřeba, ke hře v karty. Sotva to dořekl, bylo sklizeno se stolu a objevilo se dvanáct stejných hromádek stříbrňáků a karty. Omámeni čerstvým vzduchem, nadměrnou konzumací a hodokvasem, po hodině hraní karet se pánitrampové vzdali. Únava vkročila do lágrumílovými kroky: jen Miki, jakoby velitel sebranky, znovu zabrnkal: "...až vešla únavou..." A opět se ozval hlas a začal vydávat instrukce, aby se všichni odebrali do hradní věže, že tam najdou lůžka. Opravdu se tak stalo. Jedenáct trampů se vrhlo na lůžka a začlo chrápat. Jen Miki bděl. Všechno se mu zdálo tak zvláštní, že rozčilením nemohl zamhouřit oka. Snad ani usnout nechtěl. V té chvíli si připadal jako velitel a cítil se ohromně zodpovědný za chrápající kamarády. 

Okolo půlnoci najednou uslyšel přibližující se lehké kroky: napjal sluch a než se nadál, někdo stál u lůžka. Náhle se trošku rozjasnilo a Miki spatřil v měsíčním světle Bílou paní. "Neboj," pravila Bíla paní, "nic zlýho se ti nestane. Jsem Bílá paní tejřovská a jsem zakletá v pstruha, zvanýho lipan, co ho tady napichujete na malý harpunky, který vyrábí váš kamarád, co mu říkáte pytlák Gustav. To dořekla a zmizela. Když kluci ráno vstali a dověděli se, co si Bílá paní žádá, hned radostně souhlasili, jen opatrný Šaman špitnul: "Jen aby bylo dost Staropramenu!" "Fuj, to je blbost. Popovická 10, to je žúžo!" funěl George. "Ale hovno," osmělil se Ben, zřejmě poučen nedávnou situací s restaurací "U rozvědčíka", jen aby bylo vůbec ňáký pivo!" Všem se ten nápad líbil. "Sakra, dyť jsme ještě mladý na ženění," povídá Gustav. "Snad si je nemusíš brát na celý život," odsekl Dikáč. "Zkus to a nebudeš litovat, haha!" O půlnoci přišla Bílá paní a nyní kluci vidí, že je jim dost povědomá!

A tak se musím prohánět v hradní studni a dělit se o vodu s ošklivou ropuchou. Ten samý osud postihl i mych jedenáct družek. Jen v půlnoci si můžeme vzít lidskou podobu. Ty a tvých jedenáct kamarádů byste nás mohli vysvobodit, kdybyste tu zůstali celý rok. Nesměli byste ovšem paty vytáhnout, jinak by se vše pokazilo. Budeš-li něco potřebovat, zadrnkej na kytaru třeba ...kalivoda... to snad znáš. Podaří-li se vám vše, můžete si každý z vás vzít jednu z mých družek za ženu a to nás vysvobodí. Ty sám se staneš mým chotěm a se mnou obdržíš všechno bohatství hradu a panství k tomu."

A tak se musím prohánět v hradní studni a dělit se o vodu s ošklivou ropuchou. Ten samý osud postihl i mych jedenáct družek. Jen v půlnoci si můžeme vzít lidskou podobu. Ty a tvých jedenáct kamarádů byste nás mohli vysvobodit, kdybyste tu zůstali celý rok. Nesměli byste ovšem paty vytáhnout, jinak by se vše pokazilo. Budeš-li něco potřebovat, zadrnkej na kytaru třeba ...kalivoda... to snad znáš. Podaří-li se vám vše, můžete si každý z vás vzít jednu z mých družek za ženu a to nás vysvobodí. Ty sám se staneš mým chotěm a se mnou obdržíš všechno bohatství hradu a panství k tomu."

Když se pak v noci zmítal na lůžku a láteřil nad zradou kamarádů, přistoupila k němu Bílá paní v černém rouchu, její oči byly zality slzami, postava zhroucená žalem. "Taková krásná naděje", naříkala, "a teď je všechno pryč. Musíme čekat, až se naskytne jiná šance. Radím ti, běž za svými kamarády, ale při první příležitosti je opusť, neb oni budou pykat za svou nevěru. Potom se vrať sem do zřícenin a najdeš tu klíč k pokladu. Vezmi si z něho, co chceš, zamkni a klíč zahoď do Úpořskýho potoka." 

Zjevení zmizelo, Miky se konečně vyspal a když ráno vstal, kamarádi byli do jednoho zpátky. Silný alkoholický opar se vznášel jizbou, kde chrabře pochrupovalo jedenáct maníků. Když se vzbudili s velkým bolehlavem po rakovnické 10, vysvětlil jim Miki, jaké nebezpečí na ně čeká. Kluci se dlouho nezdržovali, vzali usky a hned z hradu pryč. Jen Miki zůstal s malou kytárkou, ale ani ta ho nerozveselila. Sešel tedy ke spodní bráně, našel zmíněný klíč, našel zámek, ke kterému klíč pasoval, nalezl poklad, vzal si jen tak, aby se neřeklo a odjel do nejbližší vesnice, kde si koupil trafiku, o které vždycky snil a žil spokojeně životem trafikanta. Zato kamarádům se vedlo blbě. Od těch dob, co zrušili dané slovo, se všechno kazilo. Nejvíce praskala éčka na kytarách a těch bylo v českém království pomálu. Pivo jim přestávalo chutnat, snad se už neuměli ani pořádně opít, zívali na slezinách, spali okolo ohně, když ostatní zpívali a v duchu si vyčítali tu netrpělivost s pannami na Tejřově. Ale nejvíc je mrzel kamarád - velitel Miki. Jednou na slezině v hospodě "Na chaloupce" se dohodli, že vinu napraví, vyhledají Mikiho a vrátí se dokončit dílo a vysvobodit tejřovské panny. Jednoho dne se tedy vydali hledat Mikiho do vesnice u Berouna. Koupili si několik džunek, Miki zatáhnul roletu trafiky a opět kolovala rakovnická 10 v tý smrdutý knajpě skrejský.

Zase bouřily písně trampsko-bohatýrské a hospoda bouřila, jako za starých dob. Místní občané nechtěli svým očím věřit. To jsou ti bojaři? A jak jim chutná i sejra zpod skleněného baráčku na pultě! Proslýchá se, že ho nejvíce snědl Wimpy, milovník cizokrajných sýrců. Po všem tom bujaření se kluci vydali krkolomnou stezkou na Tejřov. Když pak vstoupili na nádvoří, kde kdysi hořel ohníček a bylo dvanáct sroubených sedaček, spatřili ke svému zděšení jen jednu jedinou a na malý kytárce ležela vrstva prachu. Miki sáhnul po kytárce, sfoukl z ní prach a rychle zahrál ...kde se pivo vaří... Ani nedohrál a ozval se opět ženský hlas: "Čeho si přeješ pane?" "Prosím o večeři pro mé druhy a pro sebe, " odsekl Miki. Ke zděšení kamarádů se neobjevilo dvacáct talířů a dvanáct džbánků, ale objevil se talíř toliko jeden a zrovna tak to bylo se džbánkem a všechno stálo před Mikim. Tak se stalo i později, když byly opakovány prosby, ke hře v karty se objevila jen jedna hromádka stříbrňáků a na prosbu o postele, jen jedna postel. A tak jen Miki si pohodlně pochrupoval, zatímco jeho kamarádi spali na zemi.

O půlnoci přišla hradní paní a řekla Mikimu, že jeho druhové musí zemřít, jemu že se však nicnestane. Naopak, může si vyzvednout zase část pokladu, jako posledně. "Ach drahá panno, učiň, aby mohli ve zdraví odejít", prosil Miki, "oni toho moc litují." Přeci nemůže nechat své kamarády ve štychu, to ne a rychle začal přemýšlet o nějakém plánu. Honem si obul kanadky a potichu, jako indián se přiblížil k prvnímu spáči. Podle kulaté postavy poznal Matyldu a vedle něj Silu, Macara, Marka, Dikinu, Wimpyho, George, Karyho, Šamana, Bena, Santnera, Gustava a začal je budit."Kluci, je malér! Bílá paní vás chce vidět tuhý. Musíme něco udělat! Vemte roha, já už to tu s ní nějak zpytlíkuju, mám u ní voko! Kdybych si ji musel vopravdu vzít, zdědil bych hrad, snad bych se tu uživil a otevřel bych si tu stánek s buřtama, panna by mohla prodávat suvenýry a mohl bych o tom všem napsat knihu. Za nějaký čas bych si tu zvyknul. Hlavně teď vemte roha!!!Úpořským potokem to bude nejkratší. Ale bacha na brody! Když fouká severák, padaj velký stromy. Jednou měl Wimpy namále, ale utek mu, protože je to známý holešovický šampion v běhu." Najednou se na severní hradní zdi otevřela tajná vrátka a jedenáct postav se vyhouplo do tmy, směrem k Úpořskýmu potoku. Poslední postavička otočila hlavu směrem k hradní zdi a v duchu děkovala Mikimu, ze je včas varoval a že tak ušli té hrozné pohromě. Brodili se potokem, dávali bacha na padající velikány a ranní rozbřesk je zastihl v malé vísce Broumy. Místní kohout se právě chystal oznámit světu, že je nový den. V hlavách se jim honilo - honem pryč z magického dosahu Bílé paní z Tejřova!!! V té samé době řádil v českém království zpupný veleduch Ivan. Pálil, kradl, mordoval, bral chlapečkům lízátka a holčičkám panenky, hodně hlasitě hrál na tahací harmoniku, lámal a ničil tužky pisatelům, zabarvoval papyrus, aby nemohl nikdo nic napsat, trampům bral modrý z nebe a rakovnickou 10 !"Do pytle, tohle nám ještě tak scházelo," zaláteřil Dikáč. "Kluci, jsou dva maléry, jednak ty panny a potom tihle raubíři. Musíme někam hodně daleko, snad za velkou louži!"A tak jedenáct trampů opravdu vzalo roha. Někoho odfoukl osud hodně daleko, někoho jen kousek, pár kamarádů zůstalo v koruně české. Přežili zlý doby, ale už nikdy nebylo tak, jak bejvávalo. Kamarádi zestárli, někteří odešli do věčných lovišť, svět se pomalu začal zdát šedivějším.Co asi dělá Miki? Je na hradě a má tam Bílou paní? Napsal tu slibovanou knihu? A co ten stánek s buřtama? Ten královský listonoš už přestal k nám chodit.....du da du da dej...