DOMOV TRAMPŮ

Jeden z nejhezčích a také romantikou opředených trailů z doby dobývání divokého západu se nachází v údolí vymodelovaném řekou Little Buffalo River. Od místa zvaného Pruit vede „Old River Horse Trail“ stále na západ přes camp Cedar Grove, Erbie, camp Kyles Landing k Henderson house, kde se společně s řekou stáčí na jihozápad. Dále do campu Steel Creek a do Willines Cabin, kde trail opouští údolí a míří na severozápad do osady Ponca. 

Nejlepší je poskytnout zprávu o místě budoucího setkání s kamarády tak, že se jedete na místo podívat. Ideálním obdobím pro výlet sem je konec podzimu. Po prvním listopadu začíná období, kdy sem už nejezdí turisté, ale lovci …. V průvodcích doporučují jasně oranžovou barvu oblečení a dělat velký rámus a hodně křičet.

S kamarádem Palcem mám potíž, dovede si vždy vybrat dobu kdy bude řídit. Před námi je asi sedmdesát metrů široké řečiště a já jako spolujezdec musím vystoupit. Nejdřív přebrodím já a pokud to přežiji, projede on na druhý břeh. To co jsem se naučil při brodění Daintree River, nasadit si sandály a do ruky vzít teleskopickou hůlku se mi náramně hodí. Sleduje mě jen bzučící kamera. Je tu mělko, tak dvacet až třicet centimetrů. Po levém břehu pokračujeme k dnešnímu cíli. Přejíždíme postupně ještě pět potoků, všude zkouším průjezdnost. Objevuji pro naší kameru otisky medvědích stop. Jedny jsou zcela čerstvé, ostatní a to pozor jsou stejné a starší. Směřují přímo do vln řeky. Objevili jsme jednosměrnou pravidelnou medvědí trasu. Asi po sedmi kilometrech nám šipka ukazuje doleva do mírného stoupání ke campu Lost Valley.

Na bytelném stole stojí dva poháry plné Cabernet Savignon. Je čas na přípitek. Ukládáme jídlo do kovových schránek. Palec si staví stan, já si dávám spacák na volný stůl. V campu mimo nás nikdo není. U řeky už byla celkem zima, ale zde na kempovišti je teplo od vyhřátých stromů a prohřáté stráně nad námi. Je někdy po osmé hodině, slunce se kryje za větve stromů a upíjí s námi z pohárků. Ve třech a po celodenní jízdě chutná. Palec nevaří a tak nic nejíme. Dolévám …, dívám se údolíčkem k řece, kde se rudě zbarvily stráně, tady tomu říkají Bluff, nad protějším břehem. Uklízím obě krabice od vína do schránky na jídlo, alespoň nebudou celou noc lákat medvědy. Nebe plné hvězd a posunutá souhvězdí připomínají, že se nacházíme ve stejné zeměpisné šířce jako je ostrov Comino na Maltě. 

Vstávám a vařím čaj. Na protější stráni našeho údolí celkem rychle běží k zemi po nažloutlých listech olší a bříz jasná zpráva, že slunce vyšlo. Ze stanu se ozývá pravidelné chrápání. Ještě že si Palec dává na noc do uší špunty jinak by se nevyspal. Bloudím po campu, čtu všelijaké příkazy a zákazy. Ten jeden je opravdu zvláštní a tak ho nechám na kameru. Podle plánu jsme měli odejít v devět. Už mám v sobě dva litry dobrého teplého čaje a teprve teď slyším: „Nalij mi něco“.

Uřezávám špičky na levé i na pravé straně litrové krabice, to proto, aby rudý mok nešplouchal při nalévání. Nebyla to žízeň kdo vyhnal kamaráda ze spacáku, ale zvučné klepání amerického datla do dubového kmenu. Bere si kameru a jak liška se listím prodírá k znějícímu bílému dubu. Když se vrací ukazuji mu na nápis „Hunting is permitted“, a pod tím je menším písmem „Use caution when hiking in the woods“. Jdeme do toho, naše khaki bundy a kalhoty ostře kontrastují s barvami podzimu. Podle mapy se potok vedle ušlapané cesty po které stoupáme jmenuje Clark Creek. Za necelou půlhodinku jsme u jeskyně. Několik záběrů z díry do lesa a jdeme s kopečka k vodopádu co se nazývá Eden Falls. Vlez tam, vezmu to s tou duhou. Poslušně se svlékám a lezu pod padající tříšť, jediné co mi zahřívá je ta duha kterou vidí Palec a ne já. Důležité je mít s sebou vždy suchý ručník. Vracíme se zpět do campu.

Pojď se napít volá na mě. Dopíjíme ranní krabici a já odřezávám růžky u polední. Palec připravuje steaky. Jsou už marinované a měly být včera k večeři. Do vaření mu nekecám. Na dovolené s ním jsem naposledy ztratil třináct kilo. Po dobrém jídle víno pohladí. Jdeme se podívat na starý hřbitov, je to kousek. Na obloze krouží silueta jestřába. Pokračujeme k bodu co mapa označuje jako Point of interest. Jdeme kousek po proudu řeky, proud je rychlý, tak šest kilometrů v hodině a koryto je užší a voda bude hlubší než na brodu včera. Od Villines Cabin se zase stejnou cestou vracíme údolím Boxley Valley zpátky do campu. Sluníčko nám svítí přímo do tváří. V řece se honí okouni a střevle. Rozdělávám oheň v ohništi opatřeném kovovým roštem a malou ocelovou zástěnou. Sedíme Palec, já a Cabernet Savignon. Kamarád si zalézá do spacáku a ulehává do stanu. Povídej mi něco žadoní. Je v dobrém rozmaru a upíjí kalifornský mok. Volně parafrázuji pitku z knihy Ester. Poznáš co to je ? „Nápoj pak dávali v nádobách zlatých a to v nádobách jiných i jiných, i vína královského v hojnosti, jakž se slušelo na krále.“ Dolévám nádoby jiné, ale naše. Ty si dovedeš vymyslet na všechno nějaký příběh, lichotí mi Palec. Pokračuji. „Ale ku pití, podle nařízení, žádný nenutil. Nebo tak poručil král všem správcům domu svého, aby činili podle vůle jednoho každého.“ Tichounké chrápání přerušuje moje slova. Beru mu z ruky prázdnou nádobu a nechávám ho jít hledat krásné panny. Čaj není, asi jsem ho vypil. Nalévám mu do lahve z krystalického akrylátu Halb und halb víno a vodu. Palec má v noci žízeň a dnes si zapomněl připravit pití. Zavírám jeho stan. Koukám do tmy a poslouchám křik nočních volavek. To snad je sen. 

Vstávám a vařím čaj. Na protější stráni našeho údolí jako včera běží k zemi po žlutých listech olší a bříz zpráva, že slunce vyšlo. Ze stanu se ozývá pravidelné chrápání. Ještě že si Palec nedal na noc do uší špunty. Prohlížím si podrobnou mapu od National Geographic co ji mám od kamaráda Grizllyho. Netrhá se, nerozmočí ve vodě, má opravdové americké měřítko 1: 31 000. Mě se zdálo o ženských, volá na mě kamarád. Já vím, odpovídám mu. Ona nechtěla před ostatními ukazovat jak je krásná a tak sis poslal pro sedm panen… Vždyť jsem ti to včera vyprávěl.

Dnes jsou vejce na slanině. Jím svoji polovinu. Palec si nechává jídlo na pozdější čas. Balí navlhlý stan a dává ho do auta. Odjíždíme. Palec řídí a já sleduji mapu. Odbočujeme na silnici číslo 74 a po tuctu kilometrů nás ukazatel směruje na camp Kyles Landing. Podle hesla: First-come, first-serve se ihned zabydlujeme. Mimo zvědavých chipmunků, kteří tu byli již před námi, tu ale nikdo není. Palec staví a suší stan. Musím postavit také stan, protože campoviště je blízko u řeky a ráno bude velká rosa. Řežu suché větve. Nebe je modré a bez mráčků, to je počasí jak v kýčovitém filmu o podzimu v divočině. Foliage time. 

Nikam nespěcháme, dnes máme za sebou už přes dvacet kilometrů. Sněz to ať mám na čem vařit. Dojídám druhou část ranního ham-and-eggsu. Nemáme vařený čaj a tak uřezávám růžky u další litrovky. Na stole již kraluje pan Kuchař. Oheň mi pěkně plane, voda na těstoviny je ve varu, cibulka pod gulášový základ voní a chipmunkové utahují smyčku kolem nás. Po dnes již druhém jídle a druhém litránku vyrážíme údolím proti proudu řeky. Trháme veliké nečervavé americké lískové oříšky a rozbíjíme je kamenem. Řeka je široká místy třicet někdy i čtyřicet metrů. Podle kompasu a mapy odhaduji místo, kde přebrodíme. Svlékám se do naha, skládám všechny svoje svršky do speciálního igelitového vaku, pečlivě vytlačuji vzduch a zahýbám okraje pytle. Hůlku Leki Super Makalu nastavuji na větší délku než při chůzi s kopce. Je to výhodné při brodění. Jdu jen v sandálech. Palec filmuje moje záda proti sluníčku. Při moji výšce 6 stop je hloubka tak po péro hlásím. Voda je o něco teplejší než ve Virgin River v Zion národním parku. Podívám pod sebe do vody a už žádné péro nevidím. Palec je ve velmi dobrém rozmaru a já z něj mám radost. Dal si do igelitového vaku kameru , trenýrky a ručník a vydal se za mnou. Bundu, košili, kalhoty pečlivě rozvěsil na větve olší, tak, aby do nich pralo sluníčko. Je to starý lišák, asi dnes už moc daleko nepůjdeme. Někde v dáli zaštěkly tři výstřely. To je západním směrem, tam kam máme namířeno. Teď jdi znova brodit a já to vezmu z tohohle břehu. Jdu rychle do asi deset stupňů vyhřáté kapaliny, to proto abych se moc neprohřál na slunci a neutrpěl teplotní šok. Jsem za půlkou, obracím se a zvolna se přibližuji k pravému břehu. Právě se ozvaly další dva výstřely. Pro legraci jako zaškobrtnu a padám do vody, až se hladina nade mnou zavře. Frotýrujeme se mým ručníkem. Po necelých čtyři sta metrech přicházíme k dalšímu brodu. Řeka je zde užší a proud silnější. Slunce prodlužuje stíny, střelci se stále snaží něco trefit. Klouzavým, trochu trhavým letem dopadá na břeh černý pták. Za ním usedá dvanáct pravých amerických vran. Ze dvou metrů filmujeme jejich překotné hody. Z bílého znaménka na čele pochoutky usuzuji, že mistři střelci američtí smrtelně zranili lysku.Vracíme se řekou pro Palcovi věci a pokračujeme do campu. Vařím čaj a stříhám růžky od vybrané pochoutky. K večeři servíruje pan Kuchař v opačném pořadí to co bylo k obědu. Třikrát denně teplé jídlo, no komu čest tomu čest. Vykoupaní, přecpaní a dobře napití uléháme pod rudé čmouhy cirů nad námi.

Vstávám a vařím čaj. Na stanu jsou přimrzlé kousky ledových sklíček. Letící proud v řece je zakryt hustým mlžným oparem. Podle kompasu hledám kde dnes bude viset teplomet. Ze stanu se ozývá pravidelné chrápání. Ještě že si Palec dal na noc do uší špunty, jinak by se brzo probudil. Mlha se trhá. Malým pruhova-ným Chipmunkům se do mrazu nechce. Mám už v sobě dva litránky medově teplého čaje, po mlze ani stopy. Palec mi prosí: zachraň mě kapkou něčeho dobrého. Nezbývá než uříznout dva další růžky na krabici. Můj nápad, že se dnes budeme čtyřikrát brodit jako první dobyvatelé západu se nesetkal s úspěchem. Mám ale v rukávě druhou trasu po trase arkansaských jezdců na koních. Asi po hodině chůze smíšeným lesem javorů, bříz a dubů stojíme u stožáru ve skautském táboře. Čtyř palcová čtvercová tabulka nese bílý nápis na modrém podkladě: Baden Powell. To znamená, že je koupaní zde povoleno jen na povel vedoucího. Nikde neleží ani smítko, poházené větve či papírky. Chata je připravená jen jí otevřít. Na protějším břehu vidíme skálu provrtanou malými a velkými dírami. Snad tam na jaře a v létě hnízdí vlaštovky. Vracíme zpátky na cestu v mapě označovanou černou přerušovanou čarou nazvanou BRT, to je Buffalo River Trail. Trasa se musí sledovat na mapě a srovnávat kompasem jinak se dá sejít z cesty. Okolo poledne odbočujeme východním směrem a jdeme na vyhlídku k bývalé Parker-Hickmanově farmě. Po lidech co tu žili zde zůstaly jen stromy. Na větvích visí trochu scvrklé sladké švestky. Na obrovském stromě se kývají v mírném vánku lusky svatojánského chleba. Nevidíme nikde ani človíčka. Sluníčko do nás praží. Scházíme dolů k řece. Neodvažuji se navrhnout výlet na Cecil Cove Trail, který leží na druhé levém břehu. Vracíme se stejnou mírně zvlněnou stezkou do základního tábora. Připadáme si jak arkansasští jezdci co propili koně a musí šlapat po svých. Náhle osamělý srnec nám přeběhne přes cestu tak rychle, že není možno rozeznat, kdo se leká více. Světle a tmavě růžové nabarvené dubové listy padají pod nohy. Scházíme do našeho campu. Kamarád Palec by mohl vařit pro celé údolí. Na jeho včerejší těstovinu si přišli pochutnat i dva okouni. Rudý mok nás odměňuje za naší průzkumnou cestu. V listech stromů v údolí se začal rozkládat chlorofyl a mizí z nich zelená, jejich kabát se změnil za jedinou mrazivou noc na různé odstíny červené a žluté barvy. Je poslední večer, poslední Cabernet Savignon, poslední rybí kost, poslední chipmunk odešel spát. Jen volavky křičí: neodjížděj. Jen volavky křičí buď zdráv a zase se vrať…. 

                                                                                                                                                                 Paddy