DOMOV TRAMPŮ

V době mé mladé emigrace jsem se přestěhoval z Toronta do Chicaga. Asi po dvouletém pobytu jsem obdržel zprávu od kamaráda Wimpyho z Toronta, že pod jeho taktovkou vzniklo trampské hudební těleso a že prý jezdí po městech a vsích, kde žije větší množství Čížků, aby je obveselili a pozvedli kulturní úroveň československých emigrantů. Prý se též chystají do Chicaga a jestli bych nemohl sehnat nějaké lidi, co by podpořili tuto hudební pastvu pro uši.

Vyjmenoval mně virtuose a sólisty jeho ancablu. Mnohé jsem znal osobně z dřívějších dob, kdy jsme si v hospodách a nebo u ohně vyřvávali plíce a mužně do sebe házeli škopky, které měly 8% i více alkoholu. Po vyjmenování borců jsem předem věděl, že kvalita vystoupení nebude té nejvyšší úrovně a že koncertní sály nebudou určitě nabyty k prasknutí. Jsou to však kamarádi a bude to něco jiného, než ty dechové kutálky, co vystupují při emigrantských zábavách. Vzpomněl jsem si na loutkáře Matěje Kopeckého, že i s malým Kašpárkem jde udělat velké divadlo a možná, že když chlapci budou mít aparaturu, housti za zlatky, jenom jemně pít a davy, které nešetří ovacemi, by se úroveň představení mohla vyšvihnout ke kvalitnější metě, než jsem si z dřívějších sedánek pamatoval. Slíbil jsem, že tedy nějaké lidské duše seženu, aby hlediště nezelo prázdnotou.

V té době jsem znal asi 30 chasníků, kteří by byli ochotni změnit svoji oblíbenou palírnu na jeden večer za prostorný sál místní Sokolovny a za mírný poplatek poslechnout něco kvalitnějšího, než kecání u držkové polívky a plzeňskýho, a takto pozvednout svého ducha. Viděl jsem, že však tato malá skupinka nemůže vyplnit sál Sokolovny. Shodou okolností jsem se seznámil s jednou postarší dámou, narozenou v Jugošce, jako Volyňská Češka. Byla angažovaná ve všech českých organizacích, včetně katolického kostela a vždy vzplanula, jak smrková louč, když se mohla zúčastnit něčeho, co zavánělo češstvím. V hrubým obraze jsem jí vysvětlil, o jakou akci kráčí, ale moje pražská čeština a její volyňská se v jemných nuancích rozcházela, takže asi plně nepochopila, o co se vlastně jedná. Já se moc nezdržoval vysvětlováním, ona však přesto okamžitě souhlasila a slíbila, že zapojí i katolického duchovního otce, aby přivedl své ovečky. Farář, mimo jiný, též používal Sokolovnu k různým akcím, které zrovna nebyly nejvhodnější pro prostory kostela, takže byl obeznámen s ovládáním opony, stavěním kulis na pódiu a osvětlovacím systémem.

Přišel den a trampské hudební těleso se objevilo v Chicagu. Mimo hudebních nástrojů, přivezli i kámoše z Olomouce, Fanoše Štafu, kterého jsem znal, ale nebyl jsem obeznámen s tím, že by ho Bůh obdaroval hudebním talentem. Ptal jsem se tedy Wimpyho, k čemu je užitečný, když na nic nehraje a ani nezpívá. Prej je to kluk šikula a pomáhá při různých obřadech, jako je stavba kulis, rozestavuje aparaturu a zdvihá a spouští opony, když na jevištích nějaké jsou.

Nastal kýžený večer, kdy se mělo konat vystoupení. Začala se pomalu sjíždět poválečná emigrační honorace, která byla zřejmě špatně informována, o jaký koncert vlastně jde. Zřejmě se domnívali, že je to něco, jako prodloužená v tanečních. Stařenky měly toalety, které pamatovaly kvalitu předválečných látek, těžkých brokátů a mušelínu a na povadlých poprsích píchnuté místo čerstvých květů české trikolóry, aby zdůraznily své češství a staříci ve dvouřadových švestkově modrých sakách se zlatejma knoflíkama a sněhobílým, pečlivě složeným hedvábným kapesníčkem v náprsní kapsičce. Tato společnost rozpačitě přešlapovala v předsálí a vyčkávala, co se bude dít. Zřejmě je zarážel ohníček z červeného celofánu, který byl na pódiu před oponou a osvětlován reflektorem, takže budil dojem opravdivosti, pouze mu chyběl bílý kouř. Když jsem spatřil tuhle snobskou galerku, bylo mně hned jasné, že jsem si měl dát větší práci s tím, abych té dámě vysvětlil, o jaký hudební žánr se vlastně jedná. 

Do této přikyslé atmosféry se objevila skupina borců, které jsem pozval já. Mnozí z nich trávili dlouhé odpoledne v lokální, jejich oblíbené nálevně Spartě, takže už byli značně upravení z konzumace zlatožlutého moku. Bylo též na první pohled vidět, že s paní "Módou" si toho neměli moc co říci, jejich fyzický stav, nedbalá elegance, hlučný hovor, ve kterým se nazývali jmény domácího skotu a bravu, občas do toho vletělo slovo o lidských výkalech, přičemž se navzájem posílali do řitních otvorů a titulovali se ženským i mužským pohlavím. Tento druh konverzace, jadrné češtiny a lehce uvolněného chování, pohoršeně pozdvihoval obočí gentlemanů místní honorace a dámám při tom padaly sanice, takže se objevoval jejich nádherně preparovaný chrup, barvy umělých perel. Můj šestý smysl mně napovídal, že to bude určitě jeden ze zajímavých a jedinečně povedených večírků.

Světla pomalu pohasínala, diváctvo se usadilo, sál pomalu utichal, ohýnek z červeného celofánu vrhal stíny na staženou oponu, za kterou se začly linout první akordy '"Cikánky černooký" a k takto navozené idyle se mimo rytmus začínal ozývat podivný hlomoz, který nevypadal, že by patřil do repertoáru. Byl To Fanoš, který se pokoušel vytáhnout oponu, což byl jeden z jeho úkolů a při tom úsilí mu měl asistovat, jako poradce, katolickej farář, který byl s mechanismem obeznámen. Asi po minutě nerytmického rachocení a skoro odehrané jedné sloce se ozval do ztichlého sálu Fanošův zoufalý, ale zato silný hlas s nenapodobitelným olomouckým přízvukem. FARÁŘU, KURVA TO NENDE... V sále nastalo hrobové ticho a do toho se ozval silně šeptající hlas nějakého bodrého kamaráda, který si asi neuvědomil jaké vládne na sále silencium. FANOŠI TY PIČO, TAHÁŠ ZA ŠPATNEJ ŠPAGÁT!... Co se dělo v sále po tomto dialogu, se dá velice těžce popsat, ale nic zajímavějšího jsem už v životě nezažil a asi těžko zažiju.

A tak kamarádi trampové z Toronta obohatili kulturní život československé emigrace v Chicagu. Že by se jim po tomto vystoupení hrnuly nabídky na další angažmá, jsem ovšem už neslyšel. 

                                                                                                                                         Tak ahoj, Farář