DOMOV TRAMPŮ

Kapitola druhá
Jako kapitán, jsem zakázal vzít na palubu jakýkoliv alkohol. Kamarád Wimpy nám však na palubu hodil šestku piva a prohlásil, "ať pitomci neumřete žízní!" Že šestka zmizela, jako když mávneš kouzelným proutkem, nemusím snad ani dodávat. Později jsem poznal, že to nebylo nejmoudřejší rozhodnutí. Když po pár dnech hladina alkoholu v krvi klesla a krev se stala opět čistou krví, posádka začínala být silně podrážděná. Pomalu vyhasínalo nadšení z kouzelné přírody, kterou jsme proplouvali a oči kamarádů začínaly mít smutný psí pohled. Bylo mně jich tak trochu líto, že jsem byl tak krutý.

Po třech dnech liduprázdna se objevili na břehu živáčci. Byli to rybáři a udili a sušili nachytané lososy. Když nás uviděli, vhupli do kanoe a pádlovali k nám. Sháněli mléko pro malé robátko, co měli sebou, že prý nám to vymění za čerstvě uzeného lososa. Mléko jsme měli, ale pouze kondenzované. To jim však nevadilo, blesku rychle se provedla výměna, aby si to nerozmysleli a my pluli dál. Pochybuji, že to mléko bylo tak výborné, jako ten čerstvě vyuzený losos.

Další den plavby nám došla pitná voda, tak jsme hledali potok, kde by se dala doplnit zásoba. Asi po hodině vidíme potok na druhé straně řeky. Začalo se tedy makat, abychom se dostali na druhou stranu. Když doplouváme blíže k potoku myslíme si, že vidíme fatu morgánu. U potoka stála poměrně pohledná ženština, sice z lehkým majličem, ale co by člověk chtěl v divočině. Jak ale spatřila 4 zarostlá individua, tak rychlým cvalem zmizela ve srubu, který nebyl z vody vidět. Za malý moment se vynořil chlap s winchestrovkou v ruce a prst na spoušti. Jenom jsme doufali, že nemá Parkinsonovu nemoc a tu spoušť nezmáčkne. Ne zrovna vlídným hlasem se pozeptal, co pohledáváme na jeho pozemku. Řekli jsme mu, že potřebujeme pitnou vodu. Chlapisko nebylo úplně tupý, hned postřehlo náš jemný přízvuk v angličtině a optal se, odkud jsme. Odvětíme, že z Chicaga. On na to, že to není chicagský přízvuk, protože se tam narodil. Tak jsme tedy vyklopili, že pocházíme z Československa, na to on, že se jmenuje Eagle, zabušil se do prsou a česky dodal, že to znamená Orel. To však asi bylo vše, co z češtiny znal. Holt slovan všude bratra má. Pak nám řekl, že tam těží zlato a to způsobem vodního děla a buldozeru a má partu chlapíků, kteří mu pomáhají. Tedy, žádná romantika, rýžovat s pánvičkou, jak jsme o tom čítávali, to už je jenom pro turisty. O tý koroptvičce nám však nic neřek, ke komu patří.Ta jen občas vykoukla z poza rohu. Vodu jsme si tedy mohli nabrat, dal nám ještě několik moudrých rad do života, podle kterých jsme se stejně neřídili, protože, když je člověk mladý, tak stejně všechno zná, vše umí a všemu rozumí. 

Pátý den náš vor připlouval k první civilizaci. Posádka byla stále více nerudná, protože napalubě nebyla ani jediná kapka lihoviny a Santána ze zoufalství pil nálev z pálivých papriček, které jsme měli v konzervách. Už to vypadalo, že moje atletické tělo skončí v hnědých vlnách Yukonu, ale jako zázrakem se objevila motorová loď, která přirazila k našemu voru a zvěstovala nám, že máme asi tak půl dne plavby na dojetí do vesnice Circle, kde je trading post, který prodává potraviny a též pivo a kořalku a je tam taky palírna. Když viděli ty utýraný tváře, tak se smilovali a na rozloučenou nám hodili pár plechovek piv. Plechovky neměli čas dopadnout na palubu a ještě za letu se vyprázdnily. Po této pivní injekci se nálada posádky značně zvedla.

Do Circle doplouváme za silného deště, což však nikomu nevadilo, protože na břehu je vidět hospoda, jako hrad, která reklamuje pivo. Kamarádi lehce zdolávají dvoumetrový pruh mezi vodou a břehem ladným skokem a uhání do putajsny a mě nechají na pospas, abych uvázal vor, což se mně z menšími potížemi podařilo. Než jsem se vydrápal do vesnice, posádka už navázala frončaft z domorodcema v lokálním baru a rychle konzumovala veškeré tekutiny, které měly od 7% alkoholu více. Nemusím ani psát, jak to dopadlo po týdenní abstinenci a fofru, co jsme to do sebe kopali. Ráno si lížeme pracky a čekáme, až se otevře obchod.

Stále prší, tak sedíme na voru pod přístřeškem a mažem mariáš, když v tom se ozve naše sladká mateřština: "já se na to vyseru, tady je vor, který se jmenuje Primátor Dittrich, Praha ČSSR"... se Santánou to cuklo a zařve: "ty vole, neumíš číst... to je Praha ČSR!" a zahlásí červené eso se sedmou na konec. Dohrajeme hru, vyhrabem se ven z přístřešku a vidíme, že na břehu stojí dva chlapíci a mluví na nás česky, že jako za dělnický peníze jedou propagovat auto Škoda po Americe a zároveň zjišťovat, jak se zachází s Eskymákama. Záhy jsme odhadli, že to jsou nějací bolševičtí přisluhovači, tudíž jsme se odporoučeli a mazali do kšeftu nakoupit zásoby jídla a piva. 

Posádka mě zdegradovala z kapitána na plavčíka a prohlásila, že bez chlastu se nevyplouvá. Byli ve většině, tak jsem moc neprotestoval, protože v hloubi duše mně bylo jasné, že je to chytré rozhodnutí. Na palubě vládla dobrá nálada, jak to zpívá Mládek. Cesta ubíhala v pohodě, střídavé počasí, jednou jsme se málem převrátili, když vor najel na potopený strom, ale vše dopadlo dobře, díky rychlé reakci posádky, která byla takto vytržena z lenivé letargie. Příroda se pomalu měnila v úplnou nížinu, řeka se stále více členila v boční kanály, takže bylo těžko určovat, co je hlavní proud a co jsou slepá ramena, do kterých nás to občas zatáhlo a pak se muselo značně bejčit, aby se najelo zpět do hlavního proudu. Krajina se pomalu měnilav tundru, občas nějaký zalesněný ostrov, tak podle mapy zjišťujem, že se blížíme k Fort Yukonu, který již leží za Polárním Kruhem. Vyhlížíme obrovské radary, které nám mají určit polohu vesnice. Náhle bystré oko nynějšího kapitána Fífy spatřilo očekávané talíře radarů. K naší hrůze však zjišťujeme, že se ocitáme na opačné straně řeky. Všichni muži k veslům a osm paží svalnatých začalo zápasit se živlem řeky. Veškeré lopotění však vyšlo vniveč a řeka vyhrála 1-0. A teď začala panika. Proviant skoro žádný, pitivo na dně a my dřepíme na druhé straně řeky, asi tak 25 kiláků od cíle. Začalo vinění, kdo málo zabíral, kdo to pokálil. Prudká hádka, kamarádství začíná brát za své. Fífa však ukázal, že je kapitán a žádný nováček. Postřehl, že asi 2km nad námi proti proudu byl srub a v něm nějaký trapér. Vydal se tedy na cestu bušem, kterým se musel prodírat, jako princ k Šípkové Růžence. Asi za dvě hodiny se rozedrán vrátil z celkem dobrou zprávou a sice, že pár kiláků pod námi je fish wheel (past na ryby) a že eskymáci jezdí 2x do týdne z něj vybírat ryby a že by nás mohli převézt na druhou stranu do Fort Yukonu. Prý však nevěděl, kdy tam byli naposledy, ale bylo by dobrý si tam na ně počkat.

Okamžitě se naskočilo na vor a vyplulo hledat tu past na ryby. Během půl hodiny jsme už u ní kotvili, seděli, pokuřovali a čekali, co se bude dít. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, neboť asi za 3 hodiny čekání, slyšíme motor lodi a na ní dřepí dva přikouření eskymáci a mažou si to rovnou k nám. Hned začalo jednání, řekli, že nás převezou, ale za poplatek $20 pro osobu. Naše česká spořivá dušička začala silně protestovat, protože tenkrát za ty prachy jsi koupil slona a k tomu ti dali zadarmo opratě. Smlouvali jsme, ale oni byli neoblomní. Trojčlenkou jsme hbitě spočítali, že z nás vydolují celkem $80 a srdce nám krvácela, neboť jsme viděli, co by za to mohlo být piv. Dítka přírody pozorovala s úšklebkem náš duševní boj, ale hned odhadli situaci, že nemáme skoro žádné žrádlo a s pitivem to není o nic lepší. Prohlásili, máte 10 minut na sbalení, jinak ahoj, tak možná za tři dny. Řekli, že za dvě hodiny přilétává letadlo s chlastem a to prý nemíní kvůli nám minout, protože pak by museli být tři dny střízliví. S chvějící rukou jsme každej sáhnul po šrajtofli a vytáhl dvacku, výměna proběhla velice hladce. Nahodili se bágle do lodě, nasedli a vyrazili. 

Jak ti spařený domorodci našli cestu zpátky těma členitýma ramenama řeky, nám do dneška není moc jasný, asi šestý smysl. Když se dorazilo na druhou stranu, indoši vyletěli jako péra, ani se neobtěžovali uvazováním lodě, to nechali na nás a rychlostí gazel letěli do liguer store (obchod s lihovinami), který měl za půl hodiny zavírat. Došli jsme akorát včas, když vidíme, jak našich $80 mizí v židovském pianu a kluci eskymácký jsou obtíženi pivem a kořalkou a s úsměvem na tvářích, jako když vyhráli první cenu ve sportce. Prodavač jim navrací $1.50, eskymák se ptá, co za to může dostat, prej jednu pikslu piva, tak si ji tedy koupil, aby ho prý peníze nepálily v kapse. Byli však kavalíři a pozvali nás večer na pivo. Pařit s indiánama a eskymákama není procházka růžovým sadem. Po třech pivech se kamarádské snědé tváře začínají svraštět do podivných grimas a počínají řeči o tom, jak mají dobře nabroušené nože, které v matném světle barových lamp tasí a těší se leskem nabroušené oceli. Pak začnou dělat vruby do barového pultu, aby nás utvrdili, že nekecají. Začali jsme si připadat, že sedíme na šišce dynamitu a hbitě jsme se zdekovali. Šli si zalehnout na vor, kde jsme spali s jedním okem otevřeným a nastraženýma ovarama. 

Asi za dvě hodiny to vypuklo, indoši vyletěli z putyky, vletěli do auťáku a za strašného řvaní, houkání a rozsvícených dálkových světel se počali honit po jediné cestě, která vede kolem Fort Yukonu, bylo to jako demolition derby. Bořili do stromů, baráků a navzájem do sebe a přitom ječeli, jako paviáni. Sice paviána jsme nikdy neslyšeli, ale myslím si, že to je tak nastejno. Jenom jsme doufali, že je nenapadne nás jít hledat. To se naštěstí nestalo, úplně na nás zapomněli, což jim nebylo ani vyčítáno.