DOMOV TRAMPŮ

Sraz máme jako vždy, nedaleko od místa konání, v restauraci "Salwideli", v sobotu ve 12 hodin. Tam necháváme stát, po občerstvení několika "Škopky" (překlad do češtiny: sklenic piva), některá auta, protože kapacita místa na fleku, i přes odházení metrového sněhu je omezena jen na osm aut. Hold, malá země s málem místa.
 

A hurá dolů s kopce za Otíkem, jedoucím na dřevěných "padesátiletých lyžích" tím metrovým sněhem a s nezbytnou kanadskou zimní výzbrojí sebou. 
A jsme na fleku! Bereme opět do rukou dalekonosné lopaty a odhazujeme sníh do taktu brnkaček tišnovských hudců, z campu "Dechtárna", kteří kromě sebe přivezli také jejich domácí slivovici v PET-flašce ukrytou, která už koluje dokola, jako nevinná láhev s minerálkou. Takže to jde se zpěvem a vtipkováním od ruky, jako po másle a po dvou hodinách nacházíme ve vzniklém 
sněhovém kráterovém dolíku, o průměru asi tak 8 - 10 metrů a dvou metrů vysokém, ve kterém budeme večer u společného ohně sedět, kameny zandané, již rok vyhaslé ohniště. 

Ostatní kamarádi již mezi tím nanosili potřebné dřevo, takže už zbývá jen udělat kamenny kruh s hranicí a na straně malý ohýnek k vaření jídla a svařáku, na který se už většina kamarádů těší, protože začíná přituhovat. Na tomhle ohni má každý nějakou funkci. Hanka a Doc umí nejlíp udělat svařák. Petra s Fousatým Pepou uvaří vždy výbornou polévku. Otík, Roman a Jirkové dělají zde místnímu lesu okrasné kulisy. Vše je perfektně připraveno na večer, doděláváme si bydliky na přenocování a přicházejí poslední opozdilci. 

Také dorazili kamarádi ze spřáteleného Německa, z T.O.Modrý orel Ben s Lapem, kteří sebou přivezli mého dobrého kamaráda Cimindu z T.O.Mawies. S tímto kamarádem jsem prožil téměř, každý víkend ještě v dobách, když jsem žil v Německu. Máme k sobě hezký vztah dodnes. Pokaždé, když se sejdem, vzpomínáme na ty naše divočinky, které jsme kdysi dělali. Padáme si radostí z opětovného setkání vzájemně do náruče.

A jednohlasně zní opět to naše: "No pane kolego"!!! Kácíme se v obětí na stranu do hlubokého sněhu, když mi najednou něco praská v levém koleně, které se mi posledních čtrnáct dní už hlásí, že není úplně v pořádku. Stahuji si bolavé koleno obinadlem a šátkem, abych se mohl krátkými přískoky za podpěry lopaty pohybovat a říkám: 
"Vašíku, nevěš hlavu" já to na čele napsaný neměl, že moje koleno není O.K. Pojďme se radši bavit, přeci si kvůli tomu nezkazíme posezení u ohně!

Zahajovací řeč večera patřila kamarádu Tomovi, iniciátorovi za obnovení bývalých zimních ohňů, který také toto nové místo, před desíti lety, společně s Ivanem Exnerem, oba z Tramp Club Basel, nalezli. Takže to byl už desátý výroční oheň na tomto novém místě. Oheň nám zapálili kamarádi: Ciminda z T.O.Mawies, Prcek z Campu Dechtárna, Jindra Simajdl ze S.T.O. Bern a Heluš za pořádající S.T.O. Curych. 
Po hymně a minutě ticha za kamarády, kteří už odešli do věčných lovišť, začala volná zábava za zpěvu písní, které nebraly konce, téměř až do rána. O perly a vykopávky se postarali kamarádi z Campu Dechtárna, T.O. Modrý Orel, kamarád Bogan z S.T.O. Bern a kamarád Ciminda z T.O.Mawies. Muzikanti se bez přestávky mezi sebou střídali a nebo také hráli dohromady, za chorálového zpěvu všech dvacetičtyř drsňáků a třech drsňaček. Naše holky totiž "Umí" a nejsou to žádné mejdla ze sichtovky!!! 

V noci mrzlo, jako když praští, -15°C, takže nám i ve stanech, kromě kořalky, (která už nebyla), vše zmrzlo. Na nebi bylo hvězdiček, jako když nakakáš a rozšlapeš. Těch, co spali pod širákem, jsem se radši ani neptal, jak dopadli. Ráno se všichni těšili, až se sluníčko vyhoupne nad stromy a ohřeje nás. Do té doby jsme podupávali kolem ještě hořícího ohně z večera, dělali si snídani a vyprávěli vtipy. Na fleku jsme pobyli do odpoledne, než jsme vše sbalili a uklidili. Pak jsme se zastavili ještě na jeden "Škopek" a řekli si, jaký to bylo zase bezvadný, že jsme to opět zmákli a ať nám toto krásné, což nás tolik spojuje, vydrží i nadále. 

A všichni se rozjíždí spokojení, plní dojmů, domů. Mě moje lepší polovička Heluš, na rozdíl od ostatních, odvezla do Unispitalu v Curichu, kde si mě hned ponechali a opravili rozbité koleno. Proto jsem se ze zimního ohně vrátil domů až za týden. 

                                                                                                            A tak tedy zase za rok tady "Ahoj"! Bobr.