DOMOV TRAMPŮ

"Nnno, dával sis tedy na čas, to ti povím, ale padneš sem jako poklice na hrnec," říká Wimpy a pošoupne si svoji pověstnou maskovanou hučku z čela, "mám v pácu bezva vandr, spíš expedici. Začnem nejdřív na kanojkách, pak to střihnem průsmykem přes hřebeny - to se ti bude líbit - a zakončíme u jezer, kde nachytáme spoustu krocanů."

Oči mu září nedočkavostí za rozptylkami v dratěných brýlích.
Páč víme, jaký jsi motovidlo s pádlem, tak pojedeš s Pipinem, von by jináč byl plonkovej, tak mu budeš háčkovat. Jo, a generál Puk je hlavní navigátor, tak budeme kempovat na parádních flekách. Zatím si najdi nějakej kemp, támhle u těch borovic to vypadá na dobrej suvel. Ráno ať seš ready dole u řeky," a odpálí.

Ani se nestačím nasměrovat, už se kolem žene Wabi, schováme si palce do kornoutu dlaní a potřesem si rukama. "Nazdar teplickej, koukej, kdo se po tobe shání!," říká a pádí dál.

"Ježkovy zraky, Liruno, - Augustýno, holka zlatá! Jako by to bylo včera!"
"Hale, hned jak se zabydlíš, nahodíme pokec. Dlouhatánskej. Času máme fůru. A ne aby ses zase vytahoval, jako námořnický tričko za korunu!"

Vzápětí mne někdo plácne do zad. Kolem si to hasí Koza, na rukávě vyšisovaného batlíku mu září výsostné barvy domovenky osady Angatau: "Akorát došla hláška o tvým příchodu. Mastím si to po couresu rovnou k Zubovi, už tam vegetuje Bimbous a Tabaki. Určitě se zastav!" - a jsou z něj vidět jen záda s usárničkou sbalenou 'na padák'.

Safra, že to je Lípa v Horní Krupce? Starý Barvínek ve dveřích mává, abych si už pospíšil. Na svém místě za kamny poklimbává Přístavní Povaleč, asi čeká na Normu a mezitím, jako vždy, se děsne nudí.

V koutě sedí Muffi, pod černým knírkem mu svítí zuby v úsměvu.:"To je dost, muflone, chybíš mi tu do zpěvu!" (Oba jsme děsný zpěváci.)

Myšák zdvihá půllitr na pozdrav a je viditelně šťastný, bez té jeho Xantipy mu svědčí.

Pedro Breznák si otírá pěnového kníra hřbetem ruky, pokyne mi a jako vždycky, když jsme se dlouho neviděli, jeho špalíčkové prsty se začnou hbitě procházet po hmatníku kytary a hraje na uvítanou písničku, jak v malém baru černoch Johny své saxofony při hře měnil.

"Klucí, musím teď zrovna letět, ale držte mi tu fleka, se vrátím v cuku letu!"

Venku kope do nespolupracující motorky Láďa Pelcík: "Čoveče, já snad začnu chodit pešky!", láteří.

U parádního srubu nového Ell Torra, sedí náš trampský táta Jarda Habásko, vybrnkává akordy melodie písniček, co hladí, usmívá se na přivítanou, řekne něco gentlemantského, jak to umí jenom on. Vedle něj Retko pokuřuje Globusku ze špičky vyřezané z kořene trešně: "No je to dost, Čurdíku, že ses objevil," - podává mi po skautsku levou ruku. "Budem přestavovat krb, tak se zastav!"

Na stráni u Melíška, Táta s Mámou rozšiřují verandu.

Po stezce, zapomenuté v hustém lese, šlapou legendární postavy chlapců z teplicko-sanovské osady Yukon, nahoru na dlouhou louku na Santa Puelo. Ačkoliv je znám jen z vyprávění, poznávám každého z nich, ba i dívku Helenku a Malého Johnyho a oni zase vědí, kdo jsem já.

To samé, když se vidíme s Felčarem a Fakírem.

Kiwi, pokrytý odštěpky dřeva, přestává bušit do dláta, pod kterým mu - jak by jinak - vyrůstá nádherný totém: "Šerife Zoltáne, večer prijde Barman, přijď k slavnostnímu ohni na Poslední příležitost!"

Třesu si ploutví s Kanutem, má na zádech nerozlučný batoh, v jakém jezedáci nosí řepu, nebo brambory, čočky brýlí, tlusté jak dna jogurtových skleniček mu zvětšují oči: "V úterý jsme ve Formance a v pátek u Junu - nezapomeň!", zdůrazňuje a kouká do sešitu s docházkou. To už mě plácá - spíš vyráží dech - po zádech Jimajs, na batlu mu svítí šerifská hvězda, Bobík mi málem fajfkou vypíchne oko, jak si padáme do náručí. Bráchové Kudrfalcové se dohadují se Stivíkem, jestli se v Pepíkově otevírá v sobotu už v deset a nebo až ve dvanáct. Mezi stromy probleskuje blonďatá hlava Jany, dlouhé odžínované nohy ji nesou na camp Modré kotvy v Hřebenech.

Předjede žlutý jeep s namalovaným orlem s rozepjatými křídly na kapotě. "Hi, Johny, I am ready when you are!" Zadek jeepu je naštosovaný vandr cajky, mezi tím vším se blýskají hliníkové soudečky Hamm's. (Vždycky jsem říkal, že Charlie Oxford, syn ranchera z Montany, mezi nás patří.)
"Will be back in a jiffy, Charlie!"

Krušnohorští bohatýři, chlapci ze země nikoho a ze Zadní země - tichý Křižák, Cvrček, Guma z Vlčice, Husan a nádherný člověk Fanda Rančer ze 7D, stisknou pevně ruku, až slzy vhrknou do očí.

Další legendy, štíhlé šlachovité postavy s metrovým balením usáren na zádech - hoši z Brdské zimní brigády - míjí okolo, zdvíhají ruce na pozdrav, spěchají asi tam, kde se dneska říká Packard, nebo možná na camp. To bude paráda, jednou s nimi posedět u ohně!

V kozlanské hospodě Usman se Zajdou a Jusem si připíjejí Zonkou a nejspíš čekají na Maxe.

Na silnici z ráje starý Mečíř tlačí trakař, ve kterém hluční babka Mečířová a dožaduje se zájezdu k bábě Subrové.

Chlapci z Kormoránu z Tortugy kloužou v kanojkách na dunajských vodách pod pirátskou vlajkou s namalovanou želvou.

V srbské Americe na skále sedí Kari, z ovocných pecek vypilovává hlavy indiánů, vedle Krisťák s banjem konstatuje, že na severu nejsou žádný ženský. Nad nimi stojí dlouhý Jef a hecuje pod skálou prdelaté břichaté okrskáře, jestli vědí, kolik je potřeba policajtů na zašroubování žárovky. (Oni totiž esenbáci, - až na velmi malé vyjímky, mají zajištěna zatraceně teplá místečka tam dole. Shovívavý svatý Petr je občas dobrácky na chvíli pustí sem nahoru, aby viděli o co přišli, ale oni v té své službou vypěstované snaživosti, místo aby se koukali okolo a užívali si pohody a čerstvého povětří, chtějí otravovat ostatním lidem život).
Okrskáři jsou děsně vyštengrovaní, chtěli by ukázat, zač je toho loket, ale jsou celí zarostlí sádlem, návdavkem mají plíce zaneřáděné sirnými výpary z pekla, krok pěšky neudělají, bez těch jejich mlíkáren se nikam nehnou, na šplhání do skal nemají, tak jenom pění hněvem a válí se vzteky pod skálou a usměvavý Mex si to všechno fotografuje.

Na prašné cestě pod Guanellským průsmykem jde stará colorádská parta. Nejprve se kolem prožene rozchechtaný Pinďa na polodivokém mustangu, mává kloboukem a nejspíš pádí do Fairplaye, kde určitě vjede do místního baru, aby pozvedl náladu. Malý Jára má namířeno na Buffalo, chce si to tam projít. Jitka a Jarka se prohýbají pod nákladem nasbíraných hub a že bude smaženice jako noha.

Můj nádherný pesan Tramp, s kterým jsem osamoceně šlapal mnohé stezky, když už nikdo jiný neměl čas, mi nadšeně skáče až k ramenům, a vidím, že už mi dávno odpustil, že jsem mu ji občas plesknul, když mě neposlechnul, (což mě teda napořád bude mrzet), ale on je hrozně uznalý a tak se oba dva těšíme, jak si spolu vyšlápneme nějakou tu čtrnáctitisícovku.

Avšak běda! - zachraň se kdo můžeš! Z křoví se řítí Baloun, mává kytarou nad hlavou a je nadšený, jak zademonstruje nově naaranžovanou vyřvávačku "Prášek psychiatrický". Nechci mít protrhané ušní bubínky jeho zpěvem nabitým decibely a snažím se prchnout.

Pozdě - chytá mě za ruku ....
"Sorry, John, for waking you up! ....Have to check your vitals!", říká zdravotní sestra noční směny. A už mám kolem ruky omotaný tlakový rukávec, měří mi krevní tlak, teplotu, kyslík a tep. Při odchodu se otáčí ve dveřích a v duchu je přesvědčena, že to s těmi dvěma miligramy morfínu do kapačky přepískla, když vidí, jak se koukám do temného stropu nemocničního pokoje a usmívám se blaženým úsměvem bezprizorného negramota.
Když já se ale cejtím vohromně - není divu, bejt v takový náramný společnosti!

Pánové, mě je ale už teď všechno jasný! Kluci a holky, my - trampové, máme totiž tam nahoře kus nebes, čistě jen pro nás.

V tom našem kousku, (von je to ale pořádnej flák prostoru, to vám teda povím), je úroda nádhernejch kempů, samejch foglarovek, s hromadou suchýho dřeva na oheň a s říčkama, řekama, pramínkama a vohromnejma i malejma vodopádama, jezerama - no vybrat se dá podle chuti, přání a nálady - všechno je to jak vystřižený z malovánek v cancákách, všechny ty kempy jsou vorámovaný smrkama, tisama, borovicema, všema možnejma stromama, třeba i palmama. A ty hvozdy můžou bejt prošpikovaný skálama nebo horama anebo bejt samotinký jen tak samo vo sobě. Pak jsou tam taky fleky kopíráky - do nejmenšího detailu vopajcovaný, věhlasný a voblíbený starý kempy, flíčky a jiný zákoutí.

V tomhle nebi jsou všichni ti, co věděj, jak se po obloze procházej hvězdy s měsícem, když se na ně večer koukaj ze spacáku, znavený po dobrý štrece a který věděj, jak ráno na rozpálený pánvi syčí slanina s vajíčky. Zrovinka jako ti, který někdy měli na těle jelita modřin od pendreků snaživých esenbáckých pablbů, i ti, jejichž usárny jsou zjizveny noži strážců zákona, který s úchylným zadostiučiněním z nich vyřezávali písmena US. Taky tam je ten, co má kanady pokrytý prachem cest a zná, jak v ramenech tíží sbalená torna, přilepená k propocený košili, a kterýmu kouř z ohně nepáchne, ale voní. Zrovna tak ti, který se dovedou, když na to přijde, pořádně a se šmrncem rozšoupnout a pak náborovky zpívaný jejich drsnejma hlasama otřásaj stěnama útulnejch hospůdek roztroušenejch podle trejlu. No, holt je tam náš trampskej nárůdek v celý tý svý různorodosti a rozmanitosti.

A taky jsou tam ti, který se kolem nás motali a s námi se sžili. Všelijaký příznivci a nám nakloněný člobrdové - přátelský hostinský, uznalý průvodčí, sousedský vesničtí a dobrý hajní. Teda s těma se vidět je kapánek problém, anžto voni maj tam nahoře svůj revír, kde se to hemží samejma šestnácterákama, kapitálníma srncema, velkejma bachyněma, tetřevové jsou tam pořád v toku, tak voni tyhlecti hajný tam furt šoulaj, jsou na čekaný nebo na číhaný ve svejch posedech, číhadlech a záštitách a nezbejvá jim moc času na něco jinýho.

Jak se běžně ví, nebešťané si vždycky jednou za čas líznou trošku nektaru a nemusej se jinak nasycovat a krmit, avšak tremprdlové, protože to jsou samí vohníčkáři, maj povolíno nacpávat se starým zaběhlým stylem. Tak si tam porůznu kuchtěj ty svý leča v plechu i ve skle. Zelný záviny, jelení guláše a voblíbený vepřový konzervy, který teda taky můžou požívat za studena, zrovna jako játrový paštiky, bičky nebo kambaly.

Himbajs, tak mi napadá, že ani nevím, jestli tam to pivo je vopravdický a jakej má vůbec šmak. Ale neva, však to jednou budu vědět...

                                                                                                                                                            Zoltán, 29.říjen 1998